Dělník na stavbě egyptské pyramidy si užívá přestávku na jídlo. Zakousne se do cibule, až se šťáva kolem rozstříkne.

Pár kapek skončí v jeho očích, a tak mu za chvíli tečou po tvářích slzy. Cibuli zná už starověk. Záznamy o ní obsahují už egyptské papyry i hliněné tabulky Sumerů. Její pravlastí je zřejmě střední Asie, kde rostl planý druh s latinským názvem Allium oschaninii už v době bronzové (3000‒1200 př.n.l.).

Perla zemědělců

Rozšířil se do Egypta, Řecka a Říma a odtud dál do Evropy. Společně se solí cibuli používali i prostí lidé jako první koření. Zemědělci ve starověkém Římě ji označovali slovem „unio,“ což se dá přeložit i jako velká perla.

Nechybí v kuchařce

Ve své první kuchařce ji zmiňuje římský labužník Apicius žijící v 1. století. Cibule tvořila nejenom základ stravy dělníků na stavbách pyramid, ale oblíbili si ji i římští gladiátoři. Věřili v její sílu, která jim zajistí při zápase vítězství.

Pěstuje se lehce

Snadné pěstování i v relativně nehostinných podmínkách zajistilo, že se s ní seznámili i Středoevropané a ve středověku už se běžně pěstovala i u nás. V chudších vrstvách se stávala platidlem a s kolonisty putovala v 16.

století i do Nového světa.