Člověk se neustále vyvíjí a přizpůsobuje okolnímu prostředí. Evolucí procházejí dokonce i naše geny. Vědci zjistili, že jeden z nich nám v současné době pomáhá s nadměrným obsahem cukru ve stravě. Ne každý člověk ho v sobě ale má.

Cukr patří v historii lidstva stále ještě k novým potravinám. Obliba sladkého je důležitou evoluční adaptací. Hořká chuť naznačovala pro naše sběračské prapředky nepoživatelné, či dokonce jedovaté jídlo.

Kyselá chuť zase nezralost nebo zkvašenost. Sladké proto slibovalo nezávadnou potravinu, spojenou hlavně se zdrojem energie. A to se zapsalo do našich genů jako určitý symbol dostatku a síly. Lidé sladili vesměs přírodními produkty, hlavně medem, ovocem nebo mízou z břízy či javoru.

Cukr jako lék

První cukr se v českých zemích objevil v době Karla IV., kdy se dovážel spolu s kořením z Orientu. Byl velmi drahý a používal se zpočátku jako lék, zejména při rekonvalescenci a slabostech. Později se přidával do potravin.

V 17. století se cukrem sladily exotické nápoje – čínský čaj, káva ze Středního východu nebo čokoláda amerických indiánů. Všechny tyto nápoje totiž mají přirozeně hořkou chuť.

Upravený gen

Gen, který je zodpovědný za zpracování glukózy, pomohl našim předkům zvládnout přechod z čistě masité stravy lovců a sběračů na kaloricky vydatnější zemědělskou potravu. Stejný gen nám dnes pomáhá zvládnout vyšší obsah cukru i v moderní stravě.

Lidé, kteří ho v sobě mají, jsou pak odolnější vůči vysoce kalorickým pokrmům. Tito lidé předávají své vlohy dalšímu pokolení, a to se pak s novými podmínkami vyrovnává lépe než minulá generace.

Evoluce nespí

Stejně tak se člověk přizpůsobil i dalším změnám, získal například schopnost trávit laktózu (mléčný cukr) poté, co začal s chovem domácích zvířat a s konzumací jejich mléka. Tento proces adaptace se ale neprojevuje ihned.

To vysvětluje, proč jsme si ještě nevyvinuli dostatečnou odolnost v dnešní době, kdy je při sedavém životním stylu největším zdravotním nebezpečím epidemie obezity, vysokého krevního tlaku a kardiovaskulárních chorob.

Mezera v dědičné informaci?

Nabízí se několik vysvětlení. V naší dědičné informaci se nemusejí nacházet varianty genů, které by nám odolnost zajistily. Je ale možné, že je tomu přesně naopak a odolnost vůči následkům konzumace vysoce kalorických potravin a nápojů máme, jen na jejich prosazení nevyvíjí evoluce prozatím dostatečný tlak.

Následky špatných stravovacích návyků se totiž projevují až ve vyšším věku.

Protein vysávající cukr

V londýnské University College zkoumal tým vedený buněčnou bioložkou Frances Brodsky gen CLTCL1. Vědci zjistili, že pod vlivem diety s vysokým obsahem cukru se tento gen mění. Když přijmeme potravu, do krve se nám dostává velké množství cukru.

Ten se pomocí hormonu inzulinu se ukládá do nitra svalových a tukových buněk. Tento transport zajišťuje protein CHC22, který cukr stáhne do nitra buňky a v krvi nechá kolovat jen jeho malé množství.

Několik variant genu

Bioložka Frances Brodsky zjistila, že uvedený gen CLTCL1 existuje v několika obměnách. Ten evolučně novější odebírá z krve více glukózy. Pro lidi, kteří konzumují vysoce kalorickou stravu, to představuje určitou výhodu, jelikož se díky této změně snižuje hladina krevního cukru na odpovídající hodnoty.

„Starší verze této genetické varianty byla pravděpodobně pro naše předky užitečná, protože pomohla udržovat vyšší hladinu cukru v krvi během půstu, tedy v dobách, kdy lidé neměli tak snadný přístup k sacharidům.

To mělo pomoci i k vývoji našeho mozku,“ shrnul tuto tezi doktor Matteo Fumagalli z Imperial College London.