Nová budova parlamentu na břehu řeky Temže má závěsy napuštěné chlornanem vápenatým. Poslanci zasedají s kapesníky přimáčknutými k obličeji. Puchu, který vstoupí do dějin coby Velký zápach, ale žádný Londýňan v létě 1858 neunikne.
Ve státě anglickém je cosi shnilého – a je to Temže, pýcha největšího města světa poloviny 19. století, Londýna. Lidský a průmyslový odpad, těla mrtvých zvířat, vnitřnosti z jatek a splašky z ulic z ní udělají hnědou břečku.
Nejen, že otravuje vzduch, což je nepříjemné, otravuje také pitvou vodu, což je přímo životu nebezpečné.
Staletá zásoba
V chudinských čtvrtích velkých měst žijí lidé natěsnaní ve vlhkých sklepech nebo dvorcích, často s jedinou kadibudkou společnou širokému okolí.
„Její tekutá špína mokvá skrze stěny, její morové výpary jsou unášeny k oknům,“ popisuje anglický inženýr roku 1860. Jedna epidemie střídá druhou.
Znečištěnou vodou se přenáší cholera a břišní tyfus, skvrnitý tyfus šíří vši a „letní průjem“ zase hejna much krmící se na koňském hnoji. A všechnu špínu města unáší stoky do Temže, odkud, jak lidé věří, ji voda „uklidí“ do oceánu.
Jenže Temže je přílivová řeka. Staletý kal se vrací na místo činu a začíná zahnívat. V polovině 19. století je řeka sice špinavá, zatím ale ještě neterorizuje město.
Voňavější a zdravější
Na kritickou situaci zadělá paradoxně splachovací toaleta. Namísto kalových jímek a suchých záchodů začnou střední vrstvy trůnit na vymoženosti, o které doufají, že udělá jejích domov – a celé město – voňavější a zdravější.
Ve skutečnosti tím stvoří Velký zápach. Středověké stoky nejsou připraveny na nápor litrů vody po každém použití. Nebezpečně blízko prosakujícím žumpám navíc stojí vodní pumpy.
V teplotách 48 °C na slunci v létě roku 1858 se voda z Temže odpařuje a vyplaví vrstvy fekálního materiálu na břeh, kde začnou horkem fermentovat. Když se změní vítr, zvrací údajně lidé na míle daleko od řeky.
Příliš vizionářský doktor
„Odložme vznešené řeči – smrdí to. A kdokoliv se toho smradu jednou nadechne, nikdy ho už nemůže zapomenout,“ píše dobový City Press. Dlouho přehlížený problém už není možné dál ignorovat. Nejde ale jen o citlivé nosy Londýňanů.
Město se obává epidemie nedozírných rozměrů. V té době se věří, že cholera a nemoci obecně se přenášejí zkaženým vzduchem. Tuto zastaralou teorii napadne londýnský lékař Sir John Snow (1813–1858).
Zjistí, že epidemii cholery v roce 1854 přečká bez obtíží 70 zaměstnanců pivovaru, kteří místo vody pili jen pivo. Rychle si dá dvě a dvě dohromady. Choleru podle něj způsobuje fekáliemi znečištěná voda. Smůlou pro Londýn je, že Snowův výzkum začne být brán vážně až po jeho smrti.
Muž, který ukončí Velký zápach
V nastalém dusnu léta 1858 trvá parlamentu jen 18 dnů, aby bleskurychle schválil zákon o výstavbě nové kanalizace. Město bude stát v přepočtu 300 milionů dnešních dolarů.
Projektu se zhostí vynikající inženýr Joseph Bazalgette (1819-1891), který je za svou práci uveden do rytířského stavu. Do 20 let pod Londýnem vyroste 130 km nové kanalizace, která odvede londýnskou špínu dál za město.
Zápach zmizí, řeka i pitná voda se stane čistější a cholera je vymýcena. Viktoriánský kanalizační systém funguje v Londýně dodnes a Temže je považována za nejčistší řeku světa protékající hlavním městem.
