V královské ložnici je cítit pach spáleného masa. Uprostřed oblaku štiplavého dýmu skučí v bolestech navarrský král Karel II. Sloužící ho obskakují, ale po straně nejeden z nich jedovatě poznamená: „Má, co zasloužil…“  

Vládce maličkého navarrského království. které leží v severovýchodní části dnešního Španělska, trápí špatné zdraví. Většinu času tráví Karel II. Navarrský (1332–1387) ve svém pokoji a oslovuje lékaře i nejrůznější šarlatány s prosbou o radu.

Střídají se u něj v jeho paláci v Pamploně jako na běžícím pásu.

„Jak bych získat zpět kondici jako za mladých let?“ ptá se zoufale stárnoucí muž jednoho z nich. „Ať vám sloužící připraví pytel z dobrého lněného plátna, tak velký, abyste se do něj vešel, a celý ho důkladně namočí v kořalce.

Nechte se do něj zašít a buďte v něm celou noc. Tím se podpoří léčebná síla. Jakmile z něj vylezete, budete vitální jako mladík,“ doporučí mu. Král neváhá a poslechne. Nařídí služebnictvu, co má dělat. 

Alkohol hoří snadno 

Když vše nachystají, král na lůžku vleze do připraveného pytle. Pasuje mu přesně na míru. Teď zbývá už jenom nechat se do něj důkladně zašít. Pilná služka se pustí do práce.

Šije a šije, když tu jí na konci, když se dostane až ke králově krku, zbývá ještě dlouhý kus nepoužité nitě. Co s ním? Nechce ho nechat jen tak viset z pytle, aby hyzdil její pečlivě odvedenou práci.

Zároveň ale odmítá použít nůžky či cokoli ostrého k odříznutí, aby králi neublížila. Pohlédne na svíčku, která hoří ve svícnu umístěném na nočním stolku. „Upálím ten kousek,” bleskne jí hlavou a už sahá po svíčce. Přiblíží hořící knot k rohu pytle.

Jenže alkohol vzplane velice snadno. Od ohně chytne nejenom nit, jak měla dívka v úmyslu, plameny okamžitě přeskočí i na alkoholem důkladně nasáklé lněné plátno. To hoří jako papír. Pytel i se zašitým králem rázem vzplane jako pochodeň.  

Služka uteče pryč 

Zoufalá služka zírá na hořícího panovníka. Krve by se v ní nedořezal. Místo aby volala o pomoc, zděsí se, co to provedla a nikdo z ní nedostane ani slovo. V hrůze vybíhá z pokoje a běží chodbou a po schodech pryč.

Co nejdál od zkázy, kterou natropila. „Pomoc, pomoc,“ ozývá se z královské ložnice. „Hořím, “ křičí v bolestech král. Nikdo ho ale neslyší. Zuřivě sebou škube, jenže šance, že by v zábalu dokázal sám sebe uhasit je malá.

Kdyby pytel byl suchý, snad, jenže pálenka je vynikající hořlavinou. Nakonec přece přibíhají sluhové a panovníka se daří uhasit. S obrovskými bolestmi a popáleným celým tělem Karel II. dlouho umírá. Naposledy vydechne 1. ledna 1387.  

Boží trest za hříchy  

Sloužící to za nic na světě nepřiznají, ale vlastně se jim po jeho smrti ulevuje. Král má nejenom mezi svými blízkými, ale na celém dvoře, v celé zemi i jinde v Evropě pověst mazaného a podlého intrikána, který se neštítí jakékoli lsti.

Proto jeho kruté smrti nikdo příliš nelituje. „Je to boží trest za jeho chování,“ šeptají si mezi sebou dvořané.

Stejného názoru je spousta dobových i pozdějších kronikářů, například Všeobecný dějepis občanský Josefa Františka Smetany, který nás vychází roku 1846 a zmiňuje se i o Karlově životě, uvádí, že „byl král tento, příjmím Zlý, s příbuzným trůnem francouzským ve starých rozepřích a všeliký odpor proti němu podněcoval.“  Zlý nebo špatný, takové přízvisko Karlovi přisoudí dějiny?

Proč? Po jeho nenávistnou povahu. Účastnil se několika spiknutí proti francouzskému králi Janovi II. (1319-1364) a zapletl se minimálně do dvou pokusů o jeho otravu jeho syna Karla V. (1338–1380). Mistrně se ale vždy dokázal vyzout z důsledků svých činů.

Moralisté proto s oblibou líčí jeho smrt jako ukázku trestu za hříšný život a podlé intrikánství.  

Agónie ve strašných mukách  

Verzí jeho smrti koluje hned několik.

Podle té, kterou sepisuje roku 1803 anglický novinář Francis Blagdon (1778–1819), „byl v takovém stavu rozpadu, že nedokázal ovládat své končetiny, proto se poradil s lékařem, který mu nařídil, aby se od hlavy k patě zabalil do látky napuštěné brandy…“ Následuje známý příběh o služce, která konec nitě upálila svíčkou.

Trochu jiný příběh ale vypráví anglický vydavatel John Cassell (1817–1865): „Bylo mu nyní téměř šedesát let a trpěl spoustou nemocí pramenících z jeho zlozvyků.

Aby si udržel tělesnou teplotu, radil mu lékař zabalit se do povlečení namočeném ve víně a zahřívat se pánví s horkým uhlím.“ Oheň z uhlí pak přeskakuje na něj. „Byl strašně spálený, ale setrvával téměř čtrnáct dní v těch nejhroznějších mukách,“ popisuje jeho poslední chvíle.

Jenom biskup, který prý měl být u Karlova lože až do okamžiku jeho skonu tvrdil, že král zemřel pokojně v posteli. Historka o smrti v plamenech ale obletí celou Evropu.