Domácí kočky jsou jedinečné ve způsobu, jakým používají hlasy ke komunikaci se svými lidskými společníky. Sami mezi sebou mňoukají málokdy. Upovídané jsou překvapivě nejvíce ve vztahu k majitelům.
Elegantní, nezávislá a pružná stvoření fascinují lidi už od dávných dob. Pro mnohé civilizace byla kočka posvátným zvířetem. Tak třeba ve starověkém Egyptě je její usmrcení hrdelním zločinem.
Egypťané jim budují hřbitovy i chrámy, jejich mrtvá těla pečlivě balzamují a po jejich smrti drží okázalý smutek. Vyznávají také kult kočičí bohyně Bastet.
Od chvíle, kdy dochází k domestikaci kočky, což je zhruba před 10 000 lety, si kočky vytvoří s člověkem zvláštní vztah, který téměř vzbuzuje otázku, kdo si koho vlastně ochočil.
Tuto myšlenku podporuje i tvrzení vědců, že mňoukání je způsob, kterým tato zvířata vědomě využívají svůj hlas právě ke komunikaci s lidmi.
Řeč těla
Experti totiž tvrdí, že kočky jsou ve skutečnosti zdatné manipulátorky. Předtím, než se usídlí v blízkosti lidí, jsou spíše samotářky.
Protože se tehdy málokdy setkávají s jinými členy jejich vlastního druhu, nepotřebují divoké kočky ke komunikaci používat své hlasy. Místo toho jim k tomu slouží čich, otírání těl anebo označování různých objektů, jako jsou třeba stromy. A tyto způsoby mezi sebou upřednostňují dodnes.
Manipulátoři v akci
„Proč využívat vokalizaci, když je tak efektivní používat ostatní smysly? U lidí to nefunguje, takže si kočky zvolily způsob, který jim přinese to, co chtějí. Jsou tak trochu manipulativní.
Hlasová komunikace v podobě mňoukání se stává účinným nástrojem,“ vysvětluje John Wright, specialista na zvířecí chování z Mercer University v Maconu v americké státě Georgia.
Mnoho koček dokonce vyvine celý repertoár mňoukání, aby vyjádřily různé potřeby a pocity nebo vyvolaly různé reakce. Dokážou tak třeba přivítat své majitele, žádat o otevření dveří na zahradu anebo o naplnění misky.
Jako koťata
Jde o rozvinutí už naučeného chování.
Zatímco v dospělém životě mňoukání jako způsob komunikace příliš nevyužívají, koťata se tak snaží upoutat pozornost své matky v situacích, kdy se děje něco mimořádného, například když jsou zraněná, je jim zima anebo mají hlad.
Domácí kočky si toto chování dokážou přenést do dospělosti a využívat ho, kočky žijící venku bez majitelů od něj obvykle upouštějí. Naopak mnohem častěji vydávají varovné zvuky jako je prskání nebo syčení.
Pokud přece jenom mňoukají, pak jim je jedno, na koho nebo na co. Zkrátka si nevybírají, při pokusech se takto obracely na lidi, hračky i psy a nijak svůj hlasový projev neměnily.
Popovídejme si!
Domácí kočky to dělají mnohem častěji a pouze u lidí, což naznačuje, že si mňoukání rozvíjejí jako jazyk, určený speciálně pro své majitele. „Jinými slovy, vaše kočka na váš mňouká, protože zjistila, že tím získá vaši pozornost,“ potvrzuje John Wright.
Dodává, že pokud jsou majitelé zvědaví na to, co jejich čtyřnohý mazlík „říká“, je možné vzájemnou komunikaci povzbudit.
Pokud lidé reagují slovy a pozorností na hlasové projevy svých koček a chovají se tak, že zvířata mohou jejich reakce předvídat, ta se prý mohou dokonce pokusit vést s majiteli něco jako rozhovor.