„Máš nádherné šaty,“ prohlásí perská žena na adresu svojí přítelkyně, manželky bohatého kupce. „To víš, šafránová žluť,“ ušklíbne se povýšeně oslovená kupecká panička.
S úsměvem si vychutnává pocit, že její chudší kamarádce její choť nic podobného dopřát nemůže.
Už ve starověku se v Persii a Babylónu se šafrán užívá i k barvení šatů, obuvi a také vlasů. Žlutý odstín je tehdy velmi populární a jednoznačně křičí do světa o svém majiteli:
„Jsem bohatý a tohle si mohu dovolit.“ Blizny Šafránu setého přivážejí ve středověku arabští obchodníci z Persie do Španělska, ale také do italských Benátek nebo Janova.
300 gramů tohoto vysoce ceněného koření tehdy stojí stejnou sumu jako ten nejkvalitnější jezdecký kůň.
Králův zákaz
Barvení šatů šafránem se ovšem později považuje za rozmařilost právě vzhledem k nákladnosti této lahůdky. Proto šafrán ve středověku putuje hlavně do jídla. Ochucuje nejenom omáčky a polévky, ale přidává se dokonce i do sladkého pečiva.
Platí, že čím movitější domácnost, tím více šafránu se v pokrmech objevuje. Vzácnou surovinou ale není radno plýtvat. V letech 1438‒1439 se v Londýně platí 183 šilinků za libru šafránu.
Fintění nerozumí
Když si dámy na anglickém dvoře v 16. století barví vlasy odvarem z vzácného koření, král Jindřich VIII. (1491–1547) pro jejich fintění nemá pochopení. Mnohem raději by šafrán viděl v lahůdkách, které zaplní jeho mohutné břicho. Proto barvení vlasů vzácným kořením nemilosrdně zakáže.
