„Je čas vstávat,“ budí Kateřinu, manželku ruského cara Petra III., brzy ráno 28. června 1762 důstojník Alexej Orlov, bratr jejího milence Grigorije. Nadešel den, kdy společně svhrnou jejího nenáviděného manžela z trůnu.

Ještě rozespalé ženě důstojník v rychlosti sděluje, co se stalo. Petrovi špioni dopadli jednoho z Kateřininých stoupenců. Hrozí, že ubožák na mučidlech vyzradí vše o jejích plánech a přípravách na převzetí moci.

Je třeba jednat rychle. Carevna rychle obléká jednoduchý černý šat a v Orlovově doprovodu zamíří k přistavenému kočáru. Koně tryskem letí od jejího letního paláce Mon Plaisir na předměstí města k srdci Petrohradu.

Vojáci jí padají k nohám

Cestou k ní přisedá do kočáru Grigorij Orlov (1734–1783). V jeho společnosti Kateřina (1729–1796) získává na kuráži. Její milenec strávil v poslední době spoustu času, aby přesvědčil prestižní gardové pluky, aby se v případě převratu postavili za carevnu.

Příliš práce mu to nedalo.

Petr III. (1728–1762) si ruské vojáky znepřátelil okamžitě po svém nástupu na trůn, když uzavřel pro Rusko potupný mír s Pruskem, dlouholetým nepřítelem. Váhající muže Orlov uplatil nebo si jejich přízeň zajistil soudky s vodkou.

Kasárnami Izmajlovského regimentu se rozléhá bubnování alarmu. Vyděšení gardisté vybíhají na dvůr. Na Orlovovo znamení vystupuje Kateřina z kočáru. Nastoupení vojáci strnou v úžasu. Carevna působí majestátně.

I když má na sobě prosté šaty, takovou krásu nikdy neviděli. „Mátuško! Drahá matičko!“ provolávají jí za chvíli slávu. Kateřina si následně podmaní Semjonovský i hrdý Preobraženský regiment. Ulice Petrohradu jásají.

Je všeho schopná

Carevna prozíravě eliminuje členy vlády i Senátu. Pak se vydává do chrámu Panny Marie Kazaňské, aby jejímu činu požehnala pravoslavná církev. Ani u jejích hodnostářů nenaráží na odpor.

Petr si je dříve proti sobě poštval, když jim zatrhl vystavovat posvátné ikony. „My, z boží milosti carevna a absolutní panovnice všech Rusů, Kateřina II.,“ těmito slovy začíná Kateřinin manifest, který je vzápětí čten shromážděnému lidu před Zimním palácem…

A co Petr říká na převrat v režii své ženy? Nic. Zatím se tento pijan v paláci Petrodvorec poblíž metropole probouzí po další prohýřené noci. Na to, že se něco děje, ho upozorní až sluhové s tím, že jeho choť zmizela.

„Co jsem ti říkal! Ta ženská je všeho schopná!“ rozčiluje se car před svou milenkou.

Pak už jakýsi posel přináší informace o tom, co se děje v Petrohradě. Petr svou ženu nehorázně podcení. Je přesvědčen, že Kateřina nemůže dosáhnout úspěchu. Za tohle ji pošle do kláštera, kam patří neposlušné manželky…

Vystřízliví u řetězů

Mezitím se Kateřina v uniformě plukovníka Preobraženského regimentu vyhoupne do sedla bělouše. Po boku má svou věrnou přítelkyni, kněžnu Kateřinu Daškovovou (1743–1810), za sebou celé vojsko. Jedou si pro Petra.

Dokud je její manžel na svobodě, nebude mít Kateřina klid.

Car, jehož mnozí označují z blázna, se rozhodne najít útočiště na nedalekém opevněném ostrově Kronštadtu. Během plavby si notně přihýbá z lahve brandy. V jednu hodinu v noci je u cíle. Spatří světla pevnosti.

„Přístav je uzavřen řetězy,“ hlásí mu ale kormidelník. „Okamžitě uvolněte řetězy! To jsem já, car!“ rozkřikne se Petr ze člunu na strážce pevnosti. „Není žádného cara – pouze carevny!“ dostává se mu jasné odpovědi.