Nejstarší pohřební urny pocházejí z Blízkého východu z období asi 3000 př. n. l., ve střední Evropě se první schránky na popel vyskytují o 1000–1500 let později.
Hlouček Slovanů se shromáždí do kruhu v poli. Muž v jejich středu začíná vyhrabávat díru. Když dosáhne hloubky zhruba půl metru, přestane. Vedle stojící žena mu podá předmět zabalený v plátně. Jde o nádobu z keramické hlíny, kterou vloží do jámy.
Všichni společně ji pak zasypou. Na našem území Slované na přelomu 5. a 6. století pohřbívají popel v nádobách z keramiky pražského typu, nebo přímo do jamek vyhrabaných v hlíně do hloubky 30–60 centimetrů.
Do země se neukládá jenom popel, ale i korálky, zlomky hřebenů nebo další věci, patřící mrtvému.
Jednoduchá výzdoba
Takzvaná pražská keramika je modelovaná ručně a není nijak nákladně zdobená, obvykle na ní najdete pouze velmi jednoduché vrypy a vpichy. Jak už jsme poznamenali, Slovanům tyto nádoby často slouží nejenom například k uchovávání potravin, ale i jako popelnice.
Neukládají do ní ovšem odpadky, ale popel mrtvých. Zesnulé totiž spalují. Lidé vyznávající tuto kulturu se neobjevovali jenom na našem území, ale v sousedním Slovensku, Polsku a také Německu.
Ne slzy, ale smích
Podobně jako u Slovanů se spalování mrtvých a ukládání jejich popelu do uren dlouho drží i u Indů či Baltů. Všichni totiž věří, že díky kremaci se duše člověka snáze dostane k radostnému životu.
Proto spalování mrtvých tehdy neměl provázet smutek, ale naopak radost. Později se urny s popelem mrtvých ukládají do takzvaných urnových hájů neboli kolumbárií.
Ta se vyskytovala už v antickém Římě – tam šlo o pohřební komoru s výklenky ve stěnách, kam se schránky ukládaly a často se přidával skleněný terč s tváří zemřelého, případně i nápisem.