„Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ To byla první slova, která člověk pronesl na jiném tělese než na rodné Zemi. A více než trefná, přistání na Měsíci patří mezi největší úspěchy v dějinách lidstva.

Vizi dobytí Měsíce nastínil americký prezident John F. Kennedy začátkem šedesátých let.

Motorem programu se stal nevyhlášený závod o prvenství v dosažení Měsíce mezi USA a SSSR. Vítězem se stali Američané, ale nakonec lze říci, že vyhrála celá lidská civilizace.

Oheň na palubě

„Podnikáme v nebezpečné oblasti a doufám, že pokud se nám něco stane, nezdrží to program.

Dobývání vesmíru přece stojí za riskování života,“ prohlásil Virgil Grissom necelé dva roky před startem Apolla 1. Ten byl naplánován na 21. února 1967 a jeho posádku tvořili Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Neměli letět daleko, loď měla zůstat jen na oběžné dráze kolem Země…

Pět hodin testů probíhalo bez větších problémů. Najednou se však ozval hlas Rogera Chaffeea: „Máme oheň v lodi!“ White, který seděl v prostředním křesle v kabině, ihned začal podle předpisu otevírat vstupní průlez.

Bohužel, k jeho otevření bylo potřeba devadesát vteřin. Příliš dlouhých devadesát vteřin, vždyť po půl minutě dosáhla teplota v kabině řádů stovek stupňů Celsia…

Příčiny havárie? Grissom sám na prototypu kosmické napočítal na 2000 závad všeho druhu. Kabina byla plná snadno hořlavých materiálů a z plastu byly i skafandry astronautů. Jako ostatní americké lodi mělo navíc i Apollo čistě kyslíkovou atmosféru. Neexistuje prostředí, kde by se oheň cítil lépe…

Úspěchy i problémy

Program Apollo, na kterém participovalo 400 000 lidí a 20 000 institucí a firem, tak kvůli tragédii na Apollu 1 nabral zpoždění.

Další loď, Apollo, s pořadovým číslem 4, se do kosmu vydala až v listopadu 1967. Zatím byla bez lidské posádky, ale připadly jí důležité úkoly.

Především se jednalo o test nosné rakety Saturn V a také o zkoušku tepelného štítu, který měl ochránit astronauty při návratu na Zemi, když se jejich loď řítí druhou kosmickou rychlostí. Vše dopadlo výtečně.

V lednu 1968 přišlo na řadu Apollo 5. Tentokrát byl středem pozornosti lunární modul. Apollo 6 mělo otestovat návrat lodi po simulovaném obletu Měsíce do atmosféry Země druhou kosmickou rychlostí.

Čtvrtý duben, den, kdy se jeho start uskutečnil, však nebyl příliš úspěšným dnem. Vyskytla se spousta závad, zlobilo všech pět motorů, prasklo vodíkové potrubí, a hlavně se nepodařilo dosáhnout plánované rychlosti.

První lidé u Měsíce

I přes tento ne zcela úspěšný test bylo rozhodnuto, že Apollo 7 již bude mít na palubě lidskou posádku. Důvod spěchu byl prostý. Každý start rakety Saturn V vyšel na 300 milionů dolarů a bylo třeba šetřit.

A hlavně, Američané netušili, jak daleko ve svém lunárním programu pokročil SSSR.

Tři dny před Štědrým dnem se v lodi Apollo 8 k Měsíci vydali první lidé. Zatím na něm neměli přistát, pouze jej několikrát obletět. Frank Borman, Jim Lovell, William Anders tak měli být prvními lidmi, kteří na vlastní oči spatří odvrácenou tvář Měsíce.

Posádka Apolla 8, stejně jako následující mise, nejdříve několik hodin kroužila kolem domovské planety. Až poté zažehla třetí stupeň Saturnu V, čímž dosáhla rychlosti 40 200 km/hod.

Gravitace Země takovému tempu nemohla vzdorovat a Apollo 8 mohlo mířit do končin, které ještě žádný člověk neprobádal.

Lidé na Zemi byli především zvědaví, jak Měsíc vypadá. Role reportéra se zhostil Jim Lovell. „Je vlastně takový šedivý. Povrch vypadá jako by vznikl z pálené sádry.“ Později jej doplnil Borman:

„Vypadá to tu jako nekonečné, osamělé, bohem zapomenuté místo.“ A Anders dodal: „Odvrácená strana vypadá jako hromada písku, na které si už pěkně dlouho hrají moje děti.“

Pochyby nad návratem

V březnu 1969 odstartovalo Apollo 9. Předposlední stupeň k vysněnému cíli pak zdolala posádka Apolla 10. Ta nejen, že zvládla všechny úkoly, ale její členové se jako první muži ve vesmíru oholili a vyčistili zuby.

Zbýval poslední krok. Čas k němu dozrál v červenci roku 1969.

Úspěch mise Apolla 11 se odhadoval jen na pouhých 60 % a prezident Nixon měl připravený projev pro případ, že by astronauti zůstali na Měsíci uvěznění.

Ti by v takovém případě přes rádiové spojení dokonce vyslechli vlastní pohřební řeč a poté by byl přenos z Měsíce ukončen. Když po návratu Edwin Aldrin dostal otázku, co by v tu chvíli dělal, odpověděl lapidárně: „Zkoušel bych opravit motory lunárního modulu.“

Den D je tu

Naštěstí nic takového nebylo třeba. 16. července odstartovala z Kennedyho mysu loď Apollo 11 s Neilem Armostrongen, Edwinem „Buzzem“ Aldrinem a Michaelem Collinsem na palubě.

Ve výšce 60 kilometrů dosáhlo Apollo 11 rychlosti 9940 kilometrů v hodině. 11 minut po startu se Apollo 11 se třetím stupněm rakety Saturn V zabydlelo na oběžné dráze ve výšce 200 kilometrů nad Zemí. Následovaly dva oblety, při kterých se posádka věnovala kontrole systémů.

Necelé tři hodiny po startu řídící středisko v Houstonu vydalo povel na zážeh třetího stupně rakety. Let k Měsíci probíhal bez obtíží. Astronauti pospávali, poslouchali hudbu a kontrolovali systémy.

Jediné, co bylo během letu nutné, bylo jedenkrát korigovat letovou dráhu, přičemž původně byly plánovány hned čtyři korekce.

Všichni tři muži byli okouzleni pohledem, který se jim zjevil: „Naskytl se mi fantastický pohled,“ jásal Collins. „Vidím celou severní Afriku, Portugalsko, Španělsko, střed Francie, Itálii.

Všechno je absolutně čisté, je to opravdu jedinečná podívaná!“ Do útrob kabiny Apolla 11 mohli nahlédnout i televizní diváci, z lodi se totiž uskutečnilo několik barevných přenosů. Obraz byl natolik kvalitní, že lidé na Zemi mohli vidět i zrnka prachu v lodi.

Orel přistál

Nastal den D, neděle 20. července roku 1969. Krátce po probuzení se Aldrin vrátil do měsíčního modulu a za hodinu poté jej následoval i Armstrong. Jak se povrch přibližoval k očím astronautů, zjistili velmi znepokojivou věc.

Motory modulu byly v činnosti déle, než se předpokládalo, takže Orel minul plánované místo přistání a Armstronga s Aldrinem odnášel kilometry daleko.

Houston zvážil situaci a došel k závěru, že Orel může pokračovat v letu. Astronautům však bylo docela horko, když viděli, že jejich modul se blíží k terénu, který je doslova posetý velkými balvany…

Řízení modulu převzal Armstrong. Nakonec se podařilo najít místo, kde se dalo přistát. Pouhých 30 vteřin před tím, než došlo palivo, se modul konečně dotkl pevné půdy. Ve 21 hodin a 17 minut našeho času se éterem ozvala Aldrinova slova:

„Hladké přistání.“ Poté si vzal slovo Armstrong: „Houstone, tady je základna Tranquility. Orel přistál!“

Víte že…

První přistání na Měsíci sledovalo prostřednictvím přímého přenosu na 530 milionů lidí z celého světa.

Lidská stopa v prachu

Podle původních plánů se měli oba muži v modulu prospat a až poté vyrazit na procházku pustou měsíční krajinou plnou prachu, kamení a kráterů. Astronautům však bylo jasné, že při vzrušení, jaké prožívali, usnou jen sotva.

Proto se rozhodli, že s přípravami na výstup začnou ihned. Potíže jim nedělala ani snížená gravitace, proti té pozemské šestinová: „Pohyby jsou zcela přirozené,“ hlásil Armstrong.

Pak několika hodinách konečně nastal okamžik, kdy posádka otevřela průlez měsíčního modulu.

Otvorem jako první prolezl Armstrong. Dělalo mu to trochu problémy, protože s klimatizační jednotkou na zádech je průlez malým výstupem téměř hlavolamem. Aldrin jej tak musel navádět.

Armstrong se ze složité situace nakonec dostal a už mu zbývalo jen devět příček na žebříku, než se dotkl povrchu Měsíce.

21. července ve 3 hodiny, 56 minut a 20 sekund SEČ (V Americe bylo ještě 20. července) se tak skutečně stalo. V tu chvíli pronese Armstrong slavná slova: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“

Apollo 12 a další

9. listopadu 1969 oběžnice Země přivítala další návštěvu. Charles Conrad a Alan Bean tentokrát uskutečnili hned dvě vycházky a na Měsíci rozmístili složitější přístroje než jejich předchůdci. Na rozdíl od Apolla 11 správně trefili místo, kde měli přistát.

Zatímco mise s číslem 11 a 12 proběhly téměř bez problémů, mise Apolla 13 se změnila v boj o život posádky. Ten však s vypětím všech sil řídícího střediska a samotné posádky nakonec dopadl dobře.

Na měsíc se poté vypravily ještě čtyři posádky, poté však byl program letů k Měsíci zrušen, takže Apollo 18, 19 a 20 nikdy neodstartovalo. Posledním člověkem, jenž zanechal své stopy na Měsíci, byl velitel Apolla 17 Eugene Cernan.