Rakouská císařovna Alžběta neboli Sisi byla pověstná svou krásou, v den svatby s císařem Františkem Josefem I. ovšem ztratila milovanou svobodu a nastal jí život plný těžkých chvil.
Bavorský vévoda Maxmilián a jeho manželka Ludovika na Štědrý den roku 1837 ve svém vídeňském rodinném paláci přivítali na světě dceru.
Pojmenovali ji Alžběta Amálie Evženie, ale doma děvčátko oslovovali něžně Sisi. Už při narození měla zoubek, o čemž se říkalo, že není právě dobrým znamením.
Zdraví miminka lze v podstatě považovat za štěstí, protože rodiče byli bratranec a sestřenice, kteří se museli vzít na základě předem domluveného svazku.
Sladké dětství
Sisi byla veselé dítě, které po otci zdědilo svobodomyslnou povahu. Maxmilián často vyrážel na túry, věnoval se výcviku koní a vyrážel do hostinců mezi poddané. Kromě toho miloval krásné ženy, z nichž mu nejedna porodila levobočka.
Ludovika to s ním zkrátka neměla zrovna snadné a manželství štěstím příliš neoplývalo.
I tak spolu kromě Sisi měli ještě Ludvíka, Viléma Karla, který zemřel krátce po narození, Helenu, Karla Theodora, Marii, Mathildu, Žofii a Maxe Emanuela.
I Sisi, stejně jako otec, milovala pěší turistiku a jízdu na koni, přičemž v obojím byla velice zdatná. Její dětství bylo šťastné, neomezené pravidly, a tak spíše připomínalo dětství venkovské než aristokratické.
Nejčastěji rodina pobývala v zámku Possenhofen, zasazeném v malebné přírodě okolí Starnberského jezera.
První setkání s císařem
Devatenáctiletá Alžbětina sestra Helena byla vybrána jako vhodná kandidátka na vdavky s o čtyři roky starším císařem Františkem Josefem I. I zde se historie opakovala, protože Ludovika a Františkova matka Žofie byly sestry, což znamená, že Helena i Sisi byly císařovy sestřenice.
Poprvé se s nimi ovšem setkal až v roce 1853 v Bad Ischlu, kde si měl Helenu prohlédnout. Jenže mladík mohl oči nechat na jiné, a to na doprovázející mladší sestře, patnáctileté Alžbětě. Už dva dny po setkání byly ohlášeny zásnuby.
Mladý muž jí nebyl lhostejný, jen si prý své guvernantce měla postěžovat, že by bylo lepší, kdyby nebyl císařem. Jistě si už v té době uvědomovala, že život po jeho boku bude plný povinností a velmi svázaný etiketou. Nicméně nejspíš tušila jen zlomek skutečnosti.
První střet s realitou přišel poměrně záhy, když za ní budoucí manžel přijel do Bavorska. Přivezl jí dary, ale také výtku, že jeho matku v dopise neoslovila dostatečně zdvořile. Nebylo to poslední pokárání, kterého se dočkala.
A byla svatba…
Svatba se konala dne 24. dubna roku 1854. František Josef I. na sobě měl maršálskou uniformu a Alžběta, z níž se sňatkem stávala rakouská císařovna a uherská, chorvatská i česká královna, šaty s dlouhou vlečkou.
Po dni plném ceremonií se očekávalo intimní naplnění manželství. Na soukromí novomanželů přitom nikdo ohled rozhodně nebral. Jen těžko si můžeme představit, jak moc se musela mladá dívka stydět a být nervózní.
Žofie, která měla přehled o všem, si do svého deníku zapsala, že po tři noci k ničemu nedošlo, až 27. dubna ráno přišel její syn, aby jí ohlásil, že byla „povinnost splněna“.
Ve zlaté kleci
Císařova matka měla vždy ve všem rozhodující slovo. František Josef jí přitom odporovat nedokázal, a tak kromě rozdílných povah, výchovy a prostředí, v němž vyrostli, propast mezi novomanželi prohlubovala také Alžbětina tchyně.
Ta byla navíc natolik zděšená z nedostatečné výchovy, kterou podle ní Alžběta vykazovala, že jí po svatbě zařídila několik učitelů.
Žofie nadále nešetřila kritikou a upozorňováním, co dělá snacha špatně. Sisi se sice snažila vzdorovat, ale místo toho, aby dosáhla změny, docházelo ke konfliktům.
Císař se tak ocital stále mezi mlýnskými kameny, ale uznával matčiny hodnoty a stával na její straně, i když se alespoň občas pokusil atmosféru trochu vylepšit.
Už dva týdny poté, co si s císařem řekli ano, Alžběta napsala báseň o tom, že vyměnila svobodu za žalář.
Ústrky od tchyně
Alžbětě bylo teprve sedmnáct let, když porodila prvního potomka, dceru, kterou její manžel pojmenoval Žofie. Bohužel miminko nebylo v pořádku a po dvou letech zemřelo.
Truchlící matku tchyně nesmyslně osočovala, že smrt dítěte je její vina, protože své tělo huntovala častou jízdou na koni a přílišným cvičením.
V roce 1856 se narodila Gisela a o dva roky později Rudolf. Žofie ale opět prosadila svou, a tak převzala veškeré záležitosti spojené s péčí a výchovou dětí. Sisi dokonce musela žádat o to, aby vlastní děti mohla navštěvovat!
Až u Marie Valerie, která přišla na svět v roce 1868, se vzbouřila.
Pověstná krása
Z Alžbětiných obrazů je patrné, že byla skutečně krásná, a dokazují to i dobové prameny. Měla jemné rysy a modré oči, obličej lemovaný záplavou hustých vlasů a štíhlou postavu. Její zájem o vlastní zevnějšek stále rostl, až nabyl nezdravých rozměrů.
Držela tvrdé diety i půsty, každý den cvičila, chodila na náročné túry, plavala, jezdila na koni a pravděpodobně se „propracovala“ až k mentální anorexii.
Při výšce 172 centimetrů její váha nepřekračovala 50 kilogramů, a to v době, kdy byly za ideál krásy považovány kypřejší tvary. S tím se pojila řada zdravotních potíží, které ještě umocňovala psychická nepohoda.
Nejen postava však byla středobodem císařovniny péče o sebe sama, dbala na pravidelné koupele, přičemž využívala různých prostředků.
Například pro zjemnění pokožky se koupala v mléce a olivovém oleji, přikládala si jahodové zábaly i obličejové masky z telecího masa.
Nesnesitelné stárnutí
Úprava vlasů zabrala dvě hodiny denně a na starost ji měla její dvorní kadeřnice Fanny. Když se Sisi v husté kštici začaly objevovat šediny, nechala je barvit výtažkem z ořechových slupek.
Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na šaty a šperky, které ji zdobily a za něž utrácela horentní sumy. Slabinou císařovny prý byly trochu křivé a zažloutlé zuby, o které sice dbala – pokud pomineme kouření – ale pro jejich nedokonalost je příliš neukazovala.
Jak těžké pro ni muselo být stárnutí… Zřejmě právě proto ji v pokročilém věku veřejnost v podstatě neviděla. Zakrývala tvář závojem, dokonce využívala služeb dvojnic. Nenechávala se malovat;
a pokud byl nový obraz nutný, pak měli malíři k dispozici pouze starší obrazy, podle nichž mohli pracovat. Odmítala fotografování, a tak několik jejích snímků vzniklo pouze tajně nebo z dálky.
Alžbětu trápila také řada zdravotních neduhů. I proto od konce srpna roku 1898 pobývala v lázních u Ženevského jezera.
Odpočívala však značně aktivně, protože byla až pověstná svými pěšími túrami, na nichž jí čtyřiatřicetiletá dvorní dáma, hraběnka Irma Sztárayová, která ji doprovázela, nemohla stačit.
Nemohla nic tušit
V pátek 9. září 1898 vyrazila do Ženevy, kde navštívila baronku Rothschildovou, aby s ní pohovořila a prohlédla si její skleníky s orchidejemi.
Následně se ubytovala v hotelu Beau–Rivage a ještě se krátce ve společnosti hraběnky Sztárayové prošla a vychutnala si zmrzlinu. Už v tu dobu dámy sledoval atentátník s připraveným, do špičky vybroušeným pilníkem.
V sobotu 10. září si s Irmou Sztárayovou, která Alžbětu doprovázela, trochu přispaly, i přesto že běžně císařovna vstávala kolem páté ranní. Hodinu před polednem vyrazily do centra Ženevy.
Sisi ještě stihla koupit dárky pro dceru a vnoučata v obchodě s hudebninami. Majitel obchodu, nadšený z významné návštěvy, poprosil o zápis do pamětní knihy. Nemohl tušit, že se Alžběta podepíše naposledy.
Později se měla vrátit do lázní pravidelnou lodní linkou po Ženevském jezeru. V hotelu po procházce ale nejspíš dámy zapomněly na čas, protože se náhle přiblížila chvíle, kdy měla loď odplout.
Poslaly proto lokaje, aby ji případně na chvíli pozdržel, a vyrazily na nábřeží.
Tragický konec
Do cíle jim zbývaly poslední metry, když se před nimi objevil neznámý muž. Zdánlivě se zapotácel a vrazil do císařovny.
Ucítila tupý náraz do hrudi, upadla a udeřila se do hlavy, ale větší bolest si zřejmě v tu chvíli ještě neuvědomovala, protože pokračovala na loď. Mezitím se útočník za jejími zády dal na útěk, nicméně byl brzy chycen a zatčen.
V doprovodu Irmy Sztárayové Alžběta došla na parník Génève, a až tam si začala stěžovat na bolest na hrudi a opanovaly ji mdloby. Loď mezitím vyplula, ale brzy se ke kapitánovi doneslo, že je na palubě zraněná císařovna, a tak rozkázal k okamžitému návratu.
Z lodi Alžbětu odnesli zpět do hotelového apartmá, které na svém výletě obývala. Byli povoláni lékaři a kněz, který umírající udělil poslední pomazání. Již nebyla šance na záchranu.
Srdce bylo zasaženo v místě, odkud krev pomalu vytékala do osrdečníku. Císařovna proto byla schopna ještě dojít na loď, ale nakonec zemřela na rozsáhlé vnitřní krvácení.
