„Touto branou obloukem vylétl císař Josef II.,“ stojí dodnes v jednom z domů ve vídeňské čtvrti Spittelberg. Habsburský monarcha je tady od poloviny 60. let 18. století pravidelným hostem.
Nechodí sem ovšem na společenskou návštěvu, ale za ženami, provozujícími nejstarší řemeslo.
Podle tradované pověsti ale jedné noci roku 1778 není císař Josef II. (1741–1790) s jejich službami příliš spokojen. Cena za ně se mu zdá dost vysoká. Na svoji lakotu ale doplatí.
Z nevěstince (dnes je v jeho budově ve vídeňské uličce Gutenberggasse číslo 13 restaurace) ho bez rozpaků vyhodí stejně jako každého, kdo se zdráhá patřičně ohodnotit snažení lehkých dam.
Ze stydlivky svůdníkem
Co dohnalo císaře, kterému jako mladíkovi u dvora kvůli jeho stydlivosti přezdívali „egyptský Josef“ jako narážku na příběh sluhy z biblického Starého zákona, který uteče před nástrahami půvabné manželky bohatého Egypťana Putifara, k tomu, že svůj chtíč chodil uspokojovat do veřejných domů?
Kdy se neohrabaný mladík proměnil ve svůdníka, přesně nevíme, ale překvapivě za to nejspíše může jeho velká láska k manželce Isabele Parmské (1741–1763).
Nevěsta rozumí matematice
I když jde o předem domluvený dynastický sňatek, v okamžiku, kdy se s ní mladý princ v říjnu roku 1760 poprvé setká, okouzlí ho.
Na devatenáctileté krasavici, která vyrostla na francouzském královském dvoře svého dědečka Ludvíka XV. (1710–1774), může oči nechat.
Je krásná i talentovaná (má hudební sluch, výborně kreslí a maluje), vzdělaná (rozumí filozofii a napíše i úvahu nazvanou Křesťanské myšlenky). Podle dobových zpráv byla schopna řešit i složité matematické úlohy! Velkolepá svatba následníka trůnu probíhá 6. října 1760 ve Vídni.
Manželka se zamiluje do ženy
Jenže Isabelu její manžel nezajímá.
K příslušníkům opačného pohlaví cítí odpor, v jednom francouzském pojednání se doslova vyjadřuje, že muž je „neužitečné zvíře, samolibý mocichtivý hlupák“, a jde mu jenom o zotročení ženy, kterou potřebuje jenom na tu „jednu věc“. Příčinou jejího názoru jsou špatné zkušenosti její matky Luisy Alžběty Francouzské (1727–1759), která svým chotěm Filipem Parmským pohrdá.
Mladá císařovna cítí mnohem větší náklonnost ke své švagrové Marii Kristině (1742–1789), ve které hledá oporu a neustále jí píše lístky s žádostí o schůzku.
Ty jsou dnes uloženy v Maďarském národním archivu v Budapešti a podle rakouského historika Friedricha Weissensteinera (*1927) svědčí o Isabelině lesbické lásce. U Marie Kristiny ale šlo zřejmě jenom o rozptýlení.
Mateřství jako utrpení
Není divu, že se císařovna do manželských povinností moc nehrne. Svému zpovědníkovi, kanovníkovi Gürtlerovi, si na Vánoce 1761 dokonce stěžuje, že častý tělesný styk s Josefem považuje za „znásilňování“ své přirozenosti.
Zamilovaný manžel jí v ložnici nedopřeje ani chvíli oddechu. Gürtler slibuje Isabele pomoc, prý se postará, aby se arcivévoda „unavoval lovem, procházkami a vojenskými záležitostmi a jeho smyslnost se tím zmírní sama sebou.“ Moc to ale nefunguje, protože Josef je do své ženy doslova zblázněný.
20. března 1762 přivádí Isabela po dlouhém a těžkém porodu na svět dcerku Marii Terezii (1762–1780). Následují tři potraty.
Zatímco její tchyně císařovna Marie Terezie (1717–1780) porodí jen tak mimochodem 16 dětí, a ještě stihne všechny vladařské povinnosti, pro mladou Isabelu jsou mateřské povinnosti utrpením.
