Nebezpečí číhá všude kolem jeskyně. Přesto pravěké děti vyrážejí ven. Ke hře se jim hodí všechno, co vidí kolem sebe. Kousky dřeva, hlína, zbytky kostí a parohů, šišky. Holčičky už tenkrát měly jednoduché panenky z dřevěných větévek, které oblékaly do zbytků kůže.

Později se objevují keramické klapačky, řehtačky nebo kuličky. S trochou fantazie ale postačí i obyčejná makovice nebo dýně. Deskovými hrami si už kolem roku 3500 př. n. l. krátí čas Egypťané. Jejich asijské varianty jsou mladší, objevují se až ve 4.

století př. n. l. Přestože jsme o mnoha hrách přesvědčeni, že vznikly v Evropě, dorazily k nám z orientální Číny. Jsou to například šachy, karty nebo létající drak. První draci dokonce nebyli na hraní, zlomyslní a lstiví čínští generálové s jejich pomocí klamali nepřítele.

Děti si je začaly pouštět až v 11. a 12. století. Věřily, že zahánějí zlé duchy.

Vůbec se neliší

Co měly starověké egyptské, řecké i římské děti společného? Oblíbené hračky. Dřevěné figurky vojáků a zvířátek pro kluky, panenky pro děvčata. Mladá římská slečna měla už v době 600 př. n. l. pro svoji panenku i domácí inventář s bronzovým nebo olověným nábytkem.

A populární byl i míč. Odysseus uviděl při své cestě na jednom z řeckých ostrovů princeznu Nausicu házející míč svým služkám.

Vrať se mi

Mladí Řekové si už v období kolem roku 500 př. n. l. s oblibou hrají s jojem z vypálené hlíny. Obraz této hry najdeme i na dobových vázách. Tvrdí se ale, že jojo pochází z exotických Filipín, kde dostalo jméno podle výrazu „vrať se“. Z Řecka se do Evropy nerozšířilo. Všichni na něj zapomněli a znovu ho objevili až v 18. století. Oblíbil si ho dokonce i Napoleon Bonaparte (1769–1821), který tak zaháněl stres. Jeho vojáci se hrou uklidňovali před bitvou u Waterloo, k vítězství jim to ale nepomohlo.

Točte si, točte

Populární hrou starých Řeků i Římanů je kolem roku 100 př. n. l. „káča“. Stačí se jenom podívat, jakou si dítě roztáčí a je jasné, do které společenské vrstvy patří. „Zlatá“ řecká a římská mládež se může chlubit krásně provedenou bronzovou, ti chudší se musí spokojit s dřevěnou nebo hliněnou.

Do pohybu se uvádí většinou bičem. O prospěšnosti hry nikdo nepochybuje, známý římský politik Cato mladší (95 př. n. l. – 46 př. n. l.) ji dětem velice doporučuje.