Za předchůdkyni tenisu historikové považují hru zvanou jeu de paume (hra dlaní). Zprávy o ní pochází už z roku 1275, kde se jí přezdívá jeu de la chasse, v překladu hra na lov. Důvod je jednoduchý, připomíná totiž chytání ptáků do sítí.

Oblíbenou kratochvílí se stává hlavně pro řeholníky, ovšem většinou jenom ty, kteří mají modrou krev. Stává se pro ně postupně adekvátní náhradou někdejších rytířských turnajů.

Míček je třeba poslat do branky, kterou brání protistrana, tzv. servis side – právě odtud už pochází označení podání slovem servis. Pinkalo se na klášterních dvorech – francouzsky cour – odsud máme kurt nebo dvorec coby tenisové hřiště.

Porazí všechny muže

Na francouzský královský dvůr hra dorazí patrně na počátku 14. století a známou se stane historka, podle které se panovník země galského kohouta Ludvík X. (1289–1316) zpocený po hře zchladí. Údajně vypije větší množství dobře vychlazeného bílého vína, dostane zápal plic a umírá.

Tenis má i další oběť. Doslova jako přes kopírák dopadne i bretaňský vévoda František III. (1414‒1450).

Rodí se bodování

Hra se šíří po Evropě. V Anglii je dokonce zakazována. Není to ovšem nic platné. Začínají se zde hrát zápasy profesionálů, na které se záhy sází opravdu tučné částky. Už tehdy se z hazardní hry rodí systém bodování.

Za vyhraný míč se platí patnáct sou. Vítěz jich má získat šedesát, takže přichází na řadu počítání 15:0, 30:0, 45:0 a poté celá hra.