V Praze to Charlotta Masaryková  nemá jednoduché. Podporuje nově vzniklý Americký klub dam, bojuje za ženská práva. „Celé neštěstí Masarykovo je jeho žena – je to špatná hospodyně,“ tuhle větu od kohosi slyší dcerka Alice.  

Z New Yorku přijíždí za Charlottou Masyrakovou na návštěvu tchán Rudolf Garrigue. Konečně padne jeho nedůvěra k zeti. „Vidím, že jste moji dceru zabezpečil a udělal šťastnou,“ říká uznale a pochopení najde i pro Masarykovu práci.

Zkouškou se pro rodinu Masarykových ale stává spor o Královedvorský a Zelenohorský rukopis, který vypuká roku 1886. Masaryk se angažuje na straně vědecké pravdy s tím, že jde o padělky. Ocitá se uprostřed zuřivé kampaně.

I teď je mu jeho žena velkou oporou, i když 14. září 1886 porodila už třetí dítě, chlapce Jana (1886–1948). Spousta přátelských svazků zpřetrhá právě spor o rukopisy a musí se i stěhovat – majitel vinohradské vily je zastáncem pravosti rukopisů.  

Doma vytvoří útočiště  

Pro Masaryka je domov útočištěm před nepřátelskými útoky v tisku. Jejich další dítě, dcera Eleonora (†1890) po čtyřech mísících umírá, po roce si smrt vezme i oba Charlottiny rodiče.

Masaryk se vzdává získaného poslaneckého mandátu v Říšské radě, mimo jiné i proto, aby podpořil v nelehké situaci svoji ženu. Vystřídají několik bytů na Malé Straně.

Děti Jan s Olgou (1891–1978) si rády hrají v otcově pracovně a jindy vážný profesor se k nim často přidává. Když jsou větší,, umí je i pochválit. „Jste docela nadaná banda,“ prohlásí o nich. Mezitím jim ale už osud chystá další křest ohněm.

Masaryk vždy hájí pravdu, i když tím jde proti proudu. Proto považuje za nutné v roce 1899 vstoupit i do procesu s Leopoldem Hilsnerem (1876–1928), kterého soud obviní z rituální vraždy, a dokáže, že jde jenom o protižidovskou pověru.    

Zvažují emigraci 

Kvůli svému postoji v Hilsneriádě se setkává s obrovskou nenávistí, která se obrací i proti jeho rodině. Na dvoře jeho domu se shromáždí studenti. Křičí, pískají. Profesor je nemocný, ale Charlotta se situaci postaví čelem.

Sejde k nim. „Vyberte si dva své mluvčí. Ti mohou přijít k lůžku mého manžela. Všichni se k nám do bytu nevejdete,“ nabídne jim klidně. Tohle nikdo z demonstrantů nečekal. Ztrácejí odvahu a rozcházejí se.

Když se po nemoci Masaryk vrací na univerzitu, protože před nepřáteli nechce utíkat, manželka ho věrně doprovází. I na ni se málem vrhnou fanatici. Posměšky a urážkami trpí i jejich děti.

Masaryk zvažuje odchod ze země: „Půjdeme do Vídně nebo do Ameriky.“ „Ne. Tvoje místo je tady, u svého národa,“ přesvědčuje manžela navzdory tomu, že se jí po Americe stýská. Vytrvá při něm i tentokrát.

Útěchou v nelehkých chvílích je pro ni hudba Bedřicha Smetany (1824–1884), o kterém dokonce píše články.  

Zbytečně se nevyptává  

I v dalších letech přicházejí problémy. Češky Charlottu vnímají jako cizinku. „Přišla jste sem odněkud odjinud a lámanou češtinou propagujete vaše tuhé, necitlivé a chladné zásady,“ dočte se o sobě roku 1905 v Národních listech.

Vyčítají jí, že nepronikla do duše českých žen a zdůrazňují, že si v prosazení svých práv poradí i bez ní. I tohle musí Masarykova choť skousnout, zatímco si její manžel buduje renomé v politickém a vědeckém světě.  

Politické napětí v Evropě začíná být doslova hmatatelné. Když v létě 1914 vypukne první světová válka, Masaryk intenzivně pracuje.

Hodně cestuje i do zahraničí. „Se ženou o svých plánech hovořil jen málo – a ona se nevyptávala – věřila, že cokoli on činí, je správné.

Věděla jen, že její muž se chystá nadlouho odjet do ciziny, aby pracoval pro osvobození vlasti,“ uvádí Polák. „Kdo by tě měl doprovázet?,“ zazní praktická manželčina otázka. Po rodinné diskusi padne volba na nejmladší dceru Olgu.

Na stole v pracovně nechává Masaryk dopis pro policii, aby neobtěžovali jeho rodinu. 

Nervové zhroucení  

Charlotta se loučí statečně. „Olinko pamatuj, že teď budeš s tátou místo mne,“ políbí dceru u domovních dveří. Jenže stejně se ocitá pod policejním dohledem. Občas najde v poštovní schránce listy od manžela a dcery.

Obvykle s velkým zpožděním, policie je bedlivě zkoumá. 15. března 1915 umírá na skvrnitý tyfus syn Herbert. Dcera Alice je vyšetřována policií a vězněna.

Charlotta se v lednu 1918 dozví, že se její muž v Moskvě ukrýval pět týdnů v hotelu ostřelovaném bolševiky. „Hrozí mu smrt,“ šeptá si a příliš ji neuklidní ani dobré zprávy o legionářích, kteří stojí Masarykovi po boku.

Napětí, které léta snášela, si vybírá svoji krutou daň. V květnu 1918 se Charlotta nervově zhroutí. Pláčem reaguje i na zdánlivé maličkosti. Lékaři ji prohlásí za duševně nemocnou. Zbaví ji svéprávnosti a umístí do sanatoria ve Veleslavíně. 

Dlužníkem své ženy 

Začátkem prosince 1918 za ní do sanatoria přijde francouzský legionář, který vyřizuje zprávy od manžela. Konečně se na její tváři mihne úsměv. Zprávy jsou dobré…21. prosince 1918 ji navštíví sám Masaryk. Její stav se zlepší a vrátí se k rodině.

Přesto je stále nemocná. Když jako prezidentský pár bydlí na zámku v Lánech, Masaryk za ní často chodí do pokoje. „Tak bych rád, aby se mamě dobře vedlo, pořád. Jsem jí moc dlužen za válku…, “ říká svému tajemníkovi.

Charlotta už ale společenského života většinou není schopna. 1. května 1923 přijde mozková mrtvice, kdy ochrne. „Ten první máj jsem vždycky velmi cítila.

Tak snadno se zapomíná, že je ještě tolik lidí, kteří nemají co jíst,“ jsou poslední Charlottina slova, kterým její blízcí rozumí. Potom už nemluví. Umírá 13. května 1923 ráno. „Byla krásná, měla výbornou hlavu, lepší než já.

Byla nekompromisní a nikdy nezklamala. S ní jsem dostal do života to nejlepší,“ vzpomíná na ni s láskou Masaryk.