Jako nelegitimní dcera českého krále Václav III. nemá Alžběta šanci vdát se za nějakého vlivného muže s modrou krví a připadá pro ni v úvahu jedině církevní dráha.

O existenci Alžběty Přemyslovny (před r. 1305–1347)se dlouho vůbec nevědělo, což potvrzuje i současná historička Zdeňka Hledíková:

„Je to postava, jejíž existence, identita a královský původ se vynořily teprve nedávno.“ Jan Volek (?–1351), nemanželský syn Václava II., stráví počátek roku 1332 ve francouzském Avignonu, kde s papežem Janem XXII. (asi 1244–1334) vyřizuje dokumenty na žádost Jana Lucemburského.

Důležitý dokument

Jeden z nich, datovaný 9. ledna 1332, se týká právě Alžběty a uvádí se v něm:

„Narodila se jako dcera krále Václava, tehdy svobodného, a neznámé matky.“ Volek zakládá pro uctění památky své sestry Elišky v Pustiměři na Vyškovsku první ženský benediktinský klášter na Moravě.

Právě ten poté poskytne nemanželské dceři českého krále Václava III. (1289–1306) útočiště. Přesune se sem i se svými řeholnicemi z benediktinského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Zvolí mírnější řád

V Alžbětině životě tehdy dochází ke zlomu, protože podle historika Josefa Žemličky (⁎1946)  „získala dispens z nelegitimního původu s právem zastávat jakýkoli úřad v klášteře, včetně hodnosti abatyše, a dostala svolení k přestupu do kláštera benediktinek u sv.

Jiří.“

Dívka, která už mezitím složila řeholní sliby v cisterciáckém ženském klášteře v Pohledu na Havlíčkobrodsku, teď žádá o přestup do pražského kláštera. Listina ještě poznamenává, že děvče je „debilitatis corporis“, tělesně slabé.

Určité fyzické nedostatky mohly stát za její snahou změnit řád, ve kterém působila. Benediktinky mají totiž mírnější pravidla než cisterciačky.

Po osmi letech u svatého Jiří na Pražském hradě oblékne roku 1340 roucho abatyše pustiměřského kláštera, kde se její život završí.