První záhadou je už narození Enriqua Stanka Vráze.

Sám píše, že přišel na svět 18. dubna 1860 v bulharském městě Veliký Tarnov, kde se jeho rodiče (otec byl údajně diplomat českého nebo ruského původu) museli kvůli nemoci zastavit při cestě z ruského Krymu do tureckého Instanbulu.

Tajemnou osobou zůstává i matka Enriqua Stanka Vráze (1860 – 1932). Někteří historikové si myslí, že byla Češka, jiní z toho, že uměl výborně španělsky a obdivoval Španělky, usuzují, že mohla mít španělský původ.

On sám nám pátrání neusnadnil. „Mluvím-li o svém mládí, lžu!“ tvrdí v jednom ze svých dopisů.  

Pábení o rodině 

Někdy říká, že se narodil ve městech Caracas nebo Maturin ve Venezuele, jindy že v Chicagu. O svém původu prohlašuje: „Bylo to míchané, ale české krve v tom bylo sakramentsky málo.“ Když žádá o svůj první cestovní pas, kolonky pro jména rodičů proškrtne.

Na úřadech o sobě uvádí různé údaje, všechny nejspíš falešné. Pravdu netuší ani jeho rodina.

Když si v roce 1897 chce vzít za manželku Američanku Vlastu Geringerovou (*1875), její otec, chicagský nakladatel, touží poznat rodinu svého budoucího zetě. „Ať vás, ani vašeho tatínka nenapadne, že bych vám někdy řekl své pravé jméno!

Já nejsem žádný všední člověk, který když jednou za dvacetiletých bouří zkameněl a na něčem se ustanovil, aby je láska k ženě neb slze přemluvily atd. a přiměly k rozplynutí jako máslo. Kdo mě chce, nechť vezme mne, jak jsem!“ píše Enrique Vlastě. 

Pátrání po ztraceném synovi 

Literární historik Ferdinand Strejček (1878 – 1963) si myslí, že Vráz a český básník Karel Illichman (*1857), který zmizel po dostudování obchodní akademie v roce 1877, jsou jedna osoba.

Tehdy IIIichman napsal dopis, že si mění jméno a odchází do misií a nechce, aby po něm kdokoli pátral. Když Enrique Stanko Vráz přijíždí v roce 1894 do Čech, pozná ho prý IIIichmanova matka a prohlašuje, že je její ztracený syn. Vráz to popírá.  Po cestovatelově smrti se vyrojí spousta teorií o jeho původu.

Některé sahají i do šlechtických kruhů. Podle jedné z nich pocházel z hraběcího rodu Kolowratů. Jasno nepřineslo ani pátrání v archívech, ale protože Vráz dokonale mluvil a psal česky, musel zřejmě alespoň jeden z rodičů být Čech.

Záhady kolem jeho původu ovšem byly vynikající reklamou pro jeho cestovatelské přednášky. 

Nepravý Arab 

V roce 1880 se přestrojuje za Araba nebo chudého Žida a vydává se do severní Afriky. Přes ostrov Tenerife doputuje do Bathurstu (dnešní Banjul v Gambii). Cestou sbírá přírodniny, které prodává místním Evropanům nebo přímo posílá do Evropy.

Uprostřed práce se ale v roce 1883 nakazí malárií. „Zase nic nevidím,“ zoufá si jednoho dne, protože při záchvatech nemoci několikrát oslepne. Z nemoci se vzpamatuje teprve po dvou letech. Přistává na Zlatém pobřeží v dnešní Ghaně a v pevnosti Christiansborg (nyní součást města Akkra) se doléčuje. Stává se zajatcem zdejšího kmene Ašantů, ale podaří se mu uniknout. Do roku 1888 nasbírá asi 15 000 kusů hmyzu, 2000 ptáků nebo jiných zvířat a 3000 dalších přírodnin. Všechno posílá do Prahy buď do obchodu Václava Friče, nebo daruje Národnímu muzeu.  

Sbírky skončí pod vodou 

Dostává se i na Kanárské ostrovy, kde se setkává se svým přítelem Jaroslavem Brázdou (1861 – 1918), který je otrávený z poměrů v Rakousko-Uhersku. Enrique mu proto nabídne místo svého asistenta. V červenci 1889 vyrážejí do Venezuely.

Vráz získává venezuelské občanství a začíná podnikat. Od venezuelských Indiánů se naučí využívat mízu z balatového stromu, náhražku za tzv. gutaperču, surovinu na výrobu podmořských kabelů.

Peníze z obchodování chtějí použít na cestu po řekách napříč Amerikou. Se dvěma loděmi Praga a Tucuso vyplouvají v roce 1892. Situace se ale komplikuje.

Tucuso se potápí a odvážný cestovatel přichází o polovinu svých sbírek, Brázda je navíc přepaden a okraden o peníze. V Manaosu na brazilské řece Amazonce nezbývá než prodat zbylou loď.  

Sklípkani v centru Prahy 

V roce 1894 se Enrique vrací zpátky do Evropy. V Praze navštěvuje národopisce Vojtěcha Náprstka (1826 – 1894). „Povězte veřejnosti, co jste všechno viděl a zažil,“ přemlouvá ho Náprstek.

Cestovatel souhlasí a 26. listopadu 1894 proběhne na pražském Žofíně první přednáška. Mluví spatra a všechny posluchače nadchne. Už předtím připraví se Spolkem pro zbudování zoologické zahrady v Praze i výstavu živých zvířat.

Koná se v domě na rohu Perštýna a Bartolomějské ulice od 9 hodin ráno 7. července 1894. Vystavuje se „5 živých ochočených lenochodů, jedna potkanová vačice, dvě menší vačice s mláďaty, dva maličtí medvídkové a hokko (kuna).

Kromě toho i sůva – brýlovec a dvě veliké slípky neurčeného dosud rodu a jména, třinácte pak obrovských pavouků sklípkanů.“  Natrvalo se do Čech vrací až v roce 1921. Pořád víc a víc ho ale zrazuje zdraví. Je prolezlý nemocemi, trpí cukrovkou, astmatem i psychickými problémy a kvůli rakovině mu amputují ruku.