Z mohutného kmene vyráží k nebi spleť větví. Na dvou z nich se ve větru houpají černá těla. Cáry jejich oblečení pokrývají skvrny od krve, proudící z ran uštědřených rozběsněným davem. Ten dosud obklopuje oba ubožáky, jako by se nemohl vynadívat na své dílo zkázy.
Tu fotografii by Američané ze svých dějin nejraději navždy vymazali. Dva zbědovaní, sotva dospělí černoši, kteří byli ubiti k smrti a poté pověšeni na strom, se stanou symbolem hrůz tehdejší doby, páchaných jen kvůli odlišné barvě kůže.
Jdeme si pro vás!
Je 7. srpna 1930. Centrem města Marion ve státě Indiana se šíří nenávist. Slunce zvolna zapadá, když se k místnímu žaláři rychlým krokem přibližuje několikatisícový dav. Je patřičně vyzbrojen.
Mozolnaté ruce svírají palice, krumpáče, pálky, násady od seker, páčidla. Vzduchem létají kameny i zlověstná zvolání: „Jdeme si pro vás, zatracení negři!“ Jen chvíli vzdorují dveře věznice úderům železných palic, než se s rachotem poroučejí k zemi.
Padesátka rozzuřených postav se napřahuje, aby uštědřila prvních pár ran Thomasovi Shippovi, osmnáctiletému Afroameričanovi.
Noc předtím byl zatčen a obviněn, že spolu s o rok starším Abramem Smithem okradli a zastřelili bílého dělníka Claudea Deetera a posléze znásilnili jeho přítelkyni Mary Ballovou.
Ještě v cele dostává Shipp pořádnou nakládačku. Mezi rozzuřenými lidmi jsou i policisté, kteří celému lynči přihlížejí s lehkým úsměvem na tváři. Pak je Shipp v bezvědomí vyvlečen ven a nechán napospas čekajícímu davu.
Polibek páčidlem
Lidé s ním smýkají po dlážděné ulici. Mlátí ho tak, až se z jeho tváře ztratí původní rysy. Na pomoc si přitom berou cihly, páčidla i boty s vysokými podpatky. Pak někdo přinese provaz. Shippovo mrtvé tělo je vytaženo k malému zamřížovanému oknu.
Za ním se klepe strachy druhý z obviněných – Abram Smith. Ani on lidovému soudu neunikne. Stejně jako Shipp je vyvlečen na ulici a nemilosrdně zlynčován. Ti, kteří se tlačenicí kolem něj neproderou do předních řad, alespoň z dálky hodí kámen nebo cihlu.
„Někdo ho s velikým uspokojením několikrát přetáhl po hrudníku páčidlem,“ vzpomínal James Cameron (1914–2006), o kterém ještě bude řeč. Děsivá show pomalu spěje k velkému finále.
Obě mrtvá těla měšťané odtáhnout na náměstí před soudní budovu, kde je pověsí na košatý strom. Podle jiné verze v tu chvíli jeden z mladíků, Abram Smith, ještě žije.
Když se snaží z oprátky osvobodit, je spuštěn na zem, kde mu několik místních surovců zláme ruce. Běsnící dav ale stále nemá dost.
Na řadu přichází šestnáctiletý James Cameron, který se přepadení rovněž zúčastnil, když ale ve vytipované oběti poznal svého kamaráda, odmítl se na něm podílet a raději utekl.
Je nevinný!
Zkopaný, poplivaný a mnohokrát prokletý Cameron je odtažen na náměstí pod strom, kde už se houpou jeho dva kamarádi. Kolem krku je mu utažena smyčka a zoufalý hoch se začíná modlit. Náhle se však z hloučku ozve ženský hlas:
„Je nevinný, neudělal to!“ Kdo se ho tehdy v posledním okamžiku zastane, není dodnes jasné. Zachrání mu tím však život. Dav mu po chvíli váhání sundá z krku smyčku a pošle ho zpět do vězení.
Zatímco se Cameron potácí do cely, vytahuje místní fotograf Lawrence Beitler (1885–1960) svůj pracovní nástroj a několikrát stiskne spoušť. Jeho snímek obletí svět. Za smrt dvou černošských mladíků však není potrestán ani jeden z lynčerů.
