Nově zrozené Československo buduje v roce 1919 svůj zlatý poklad díky nadšeným vlastencům, kteří ve sbírkách přispívají vlastními cennými kovy i penězi. K dalšímu rozšiřování zlatých rezerv dochází zásluhou dobrého hospodaření státu.
Republika se v meziválečném období právem řadí k evropským ekonomickým tygrům, což se promítá i do růstu jejího pokladu. 15. září 1938 zprávy hovoří o 96,6 tuny zlata, na které si brousí zuby německý vůdce Adolf Hitler (1889‒1945).
Národní banka československá velmi citlivě vnímá nacistické nebezpečí, proto se souhlasem prezidenta republiky Edvarda Beneše (1884‒1948) velkou část pokladu deponuje v zahraničí, především ve Velké Británii, ale také ve Švýcarsku. Hlava státu tato místa považuje za bezpečnější úkryt.
Naivní víra
Sejfy Bank of England ukrývají 28,3 tuny zlata v rámci účtů Banky pro mezinárodní platby a dalších 26,8 tun je zde uloženo přímo na účtu Národní banky československé.
Současný britský historik Martin D. Brown označuje Benešovu víru v mezinárodní instituce za „pochybnou a pošetilou“. Banky se neřídí mezinárodním právem.
Podléhají velmocenské politice, a to se týká i zdánlivě nezávislé Bank of England… Představitelé našich někdejších spojenců, britský premiér Neville Chamberlain (1869‒1940) a francouzský ministerský předseda Édouard Daladier (1884‒1970), neskrývají 30. září 1938 nadšení z právě podepsané Mnichovské dohody. Akt považují za vítězství evropské diplomacie a Mnichované je nadšeně vítají.
Špatné svědomí
Hotely, kde nocují, doslova obléhají. Oba muži vyjdou na balkon poděkovat příznivcům. Daladier má z ovací slzy v očích. Černé svědomí ale hlodá.
Velká Británie hned po Mnichovu nabídne naší okleštěné zemi půjčku 30 000 000 liber na jednoprocentní úrok, která má pomoci překonat problémy spojené s odstoupením území Sudet.
Současný autor Stanislav Motl píše, že tento úvěr přitom „bude strašit politiky, ekonomy a diplomaty v obou zemích ještě desítky let po skončení druhé světové války“. Má pravdu.
