Vojáci se vrhnou na nebohého a před zraky vlastní matky ho ubodají k smrti. Krev se rozlévá po mramorových dlaždicích a prsty za sebou zanechávají rudé otisky. Nejhorší na tom je, že za jeho smrt je odpovědný ten, kdo by mu měl být ze všech nejblíže…

Krev není voda, říká se. Jenže pravda je, že když jde o moc, peníze nebo uraženou ješitnost, i bratrská láska se může změnit v něco krutého. Platí to dnes a platilo to i před dvěma tisíci lety.

Ve druhém století našeho letopočtu už římská říše není to, co bývala. Po určitém období zmatků se do popředí dostávají císaři, kteří svou moc opírají mnohem více o své legie než přání lidu.

Bratři ve válce

Když prvního císaře severovské dynastie, Septimia Severa (146–211) dožene stáří, s nelibostí zjistí, že jeho dva synové spolu příliš nevycházejí. To se nehodí – říše potřebuje mít nástupnictví vyřešené!

A tak oba syny vezme na vojenskou výpravu s cílem dobýt piktskou Británii. Mladšího Getu (189–211) pověří správou civilních záležitostí, staršího Caracallu (188 – 217) nechá velet vojskům. Doufá, že společný „výlet“ je stmelí. Ale chyba lávky.

Na smrtelné posteli předává poslední dobrou radu, jak vládnout Římu: „Udržujte mezi sebou svornost, obohacujte vojáky a o nic jiného se nestarejte.“

Příliš dlouhá cesta

O císařově smrti se šeptá i v krčmách.

„Caracalla prý nechal otce zavraždit,“ zní z temných koutů. „Tak se na vládu těšil, až to všechno uspíšil!“ Obvinění ale nikdo neprokáže, i když mladý nástupce už nejednou ukázal, že se nebojí ve vlastním zájmu bránit dostatečně ostrými lokty.

Své o tom ví třeba jeho tchán, popravený pár let předtím. Mezi bratry to navíc pořádně jiskří. Je jasné, že bratři spolu jen tak vládnout nedokáží. Co když ty pomluvy rozšiřuje Geta, aby srovnal šance v boji o trůn?

Smrtelná léčka

Po návratu do Říma se situace ještě vyostří. Oba bratří kolem sebe mají silné oddíly osobní stráže, v paláci zazdí průchody mezi svými komnatami, aby je nečekalo žádné překvapení. Říše je rozpolcená, občanská válka na spadnutí.

Geta jen tak tak unikne pokusu o zabití. Ale Caracalla nakonec přichází s nabídkou míru: „Je nesmysl, abychom se hádali. Pojďme se usmířit!“ Prostředníkem míru je jejich matka.

„Přece mi nic neudělá před maminkou,“ domnívá se Geta a nabídku přijme. Co by mohl ztratit? Jenže ztratí všechno, protože před zraky matky se na něj vrhnou vojáci staršího bratra a vykonají dílo zkázy.

Caracalla se nakonec zasadí o zapomnění jeho jména a pomstu všem jeho věrným – což paradoxně vede k jeho smrti, takže brášku přežije jen o pár let.