Člověk bez vody vydrží asi pět dní. Zatímco vodních zdrojů na planetě ubývá, lidská populace, zejména ve třetím světě, se neustále rozrůstá. Již dnes je v některých oblastech světa voda vzácností.
Války o přírodní zdroje nejsou ničím novým, takže po válkách o ropu se brzy můžeme dočkat konfliktů, ve kterých půjde o vodu.
Mnozí vědci tvrdí, že lidstvo koncem 21. století nečeká nic moc příjemného. Klimatické změny, které naši planetu zasáhnou kolem roku 2100 povedou k tomu, že polovina zemského povrchu bude postižena katastrofálním suchem.
Důsledkem pak bude hlad, masová migrace a zejména války o vodní zdroje. Alespoň to tvrdí studie britského klimatologického ústavu Hadley Centre for Climate Prediction and Research.
Nejvíce postižen bude třetí svět, což povede k izolaci Evropy a severní Ameriky, které se o své zdroje nebudou chtít příliš dělit.
Ovšem podle některých expertů dosáhne migrace takové úrovně, že západ nebude vůbec schopen ji zabránit. Válka o vodní zdroje není v lidské historii neznámým pojmem.
Už v roce 2525 před naším letopočtem se do takového konfliktu dostaly dva sumerské městské státy Umma a Lagash mezi řekami Eufrat a Tigris.
Panovník Lagashe jménem Eannatum chtěl ovládnout nejen ummské úrodné oblasti, ale především její vodní zdroje. Což se mu také podařilo.
Ačkoliv se od té doby v lidských dějinách neuskutečnila další regulérní válka, jejíž předmětem sporu by byla voda, několik ojedinělých vojenských akcí přece jen proběhlo. Zejména ve výbušné oblasti Blízkého východu.
Například v 60. letech minulého století zaútočil Izrael na syrské zařízení, které mělo odvádět vodu z řeky Jordán. Rizikovou oblastí je i Egypt, který je, co se týče vody, zcela závislý na řece Nilu.
Pro Egypťany je představa, že by třeba Súdán začal na Nilu stavět přehradu noční můrou. Už v roce 1956 byla proto v Káhiře podepsaná smlouva, že 60 % vody, která ročně proteče Nilem, patří Egyptu.
Průšvih je v tom, že egyptská populace se rozrostla, takže dnes už ne každý má přístup k čisté vodě.
Mark Twain kdysi tvrdil: “Whisky je určena k tomu, aby se pila, a voda k tomu, aby se o ní bojovalo.” Twain byl mistrem ironie, ale zdá se, že v tomto svém tvrzení nemusel být daleko od pravdy.
Například při nedávném konfliktu mezi Izraelem a libanonským radikálním šíitským hnutí Hizballáh se jedním ze strategických cílů izraelského letectva staly právě zavlažovací kanály.
Organizace Tamilských tygrů, která bojuje za nezávislost na srílanské vládě, zas s oblibou používá jako způsob boje vypouštění vodních nádrží.
Mezi další lokality ohrožené nedostatkem vody patří některé čínské oblasti, Indie, okolí Aralského jezera, Střední východ a samozřejmě subsaharská Afrika. Na naší planetě žije v současnosti celkem 6 miliard lidí, kteří využívají 54 % pitné vody.
Podle odhadů OSN to za dvacet let bude už 70 % a o pár let později již 90 %. Zároveň však tři pětiny lidí přístup k pitné vodě stále mít nebudou. Největším „žroutem“ vody je v současnosti zemědělství. To ročně využívá 70 % pitné vody, v Africe dokonce 90 %.
Do průmyslu se nalije ročně 23 % vody a 8 % spotřebují domácnosti.
Zároveň průmysl a zemědělství značné množství vodních zdrojů znehodnocují tím, že do nich vypouští znečisťující a toxické látky. Pokud se lidstvo chce v budoucnu vyhnout konfliktům o vodu, bude s ní muset nakládat hospodárněji.
Kromě toho musí vyspělé státy zajistit přístup k vodě každému jedinci. Jinak se v análech historie můžeme dočkat rozepsání kapitoly s názvem „Válka o vodu“.
