Začátkem prosince 1944 zazvonil v domě nacistického ministra propagandy Josefa Goebbelse (1897 – 1945) telefon. Sluchátko zvedla jeho žena, fanatická nacistka Magda (1901 – 1945). Když se vrátila zpět do obývacího pokoje ve své rezidenci, oči se jí leskly nadšením.

„To byl Vůdce,“ řekla roztřeseným hlasem. „Slíbil mi, že do konce roku Říše dosáhne zásadního vítězství… Vítězství!“

V té době takovým slovům mohli věřit opravdu už jen fanatici. Vždyť nacistická Třetí říše se dostávala čím dál těsněji do svěráku. Ty tam byly doby, kdy ovládala celou Evropu. Nyní se z východu valila Rudá armáda postupující tvrdě bez ohledu na vlastní ztráty.

Ze západu a skrze Apeninský poloostrov postupovali Američané a Britové. Německo opouštěl jeden spojenec za druhým. Ale Adolf Hitler a jeho nohsledové byli stále skálopevně přesvědčeni, že jejich „svatý“ boj povede ke konečnému vítězství.

To Hitler opakoval každý den několikrát.

Hitler byl zvyklý útočit, a to jak v politice, tak i na vojenském poli. Proto ho přivádělo k hysterii, že jeho armády jsou na všech frontách v hluboké defenzívě. Chtěl tedy za každou cenu převzít iniciativu do svých rukou.

Na východní frontě však situace k nějakému útočení příznivá nebyla. Linie se zde táhly do délky 1 600 kilometrů a německé zdroje byly značně vyčerpané. Proč to tedy nezkusit na západě. Britové byli podle Hitlera unavení a Američany podceňoval.

„Kdybych zahnal spojence zpět za kanál, nastal by vhodný čas pro nějaké vyjednávání, kdy bych si mohl podržet své dosavadní územní zisky. A pak bych mohl spojit své síly s Američany a Brity proti SSSR,“ honilo se Hitlerovi hlavou.

Byla to naivní představa, západní spojenci v žádném případě neměli v úmyslu uzavřít separátní mír. Jakoby zázrakem přežil Adolf Hitler atentát, ke kterému došlo v červenci 1944. Od té chvíle ještě zatvrzeleji věřil ve své dějinné poslání a ve své vítězství.

Myšlenka na jakoukoliv ofenzívu se stala jeho posedlostí. V říjnu začalo její konkrétní plánování. To si Hitler vyžádal svého dvorního architekta a v té době i ministra zbrojní výroby Alberta Speera (1905 – 1981). Ten měl vytvořit útvar dělníků, který měl za úkol stavět mosty pro přesun celých armád. Od té chvíle se v Hitlerově hlavě líhly podrobnosti útoku. Cílem ofenzivy měl být průlom až k belgickým Antverpám, což byl strategicky nesmírně důležitý přístav.

Přitom měla být obklíčena a zničena jedna ze spojeneckých armád. „Nebude-li ofenziva úspěšná, nevidím žádnou možnost, že by válka skončila dobře. Jediný průlom na západní frontě vyvolá mezi Američany takovou paniku, že se zhroutí,“ prohlásil Hitler a dodal, že úspěšnou akcí získá říše to, co potřebuje: nabrat dech.

Na německé území Američané poprvé pronikli u Cách v říjnu 1944. A tak Hitler už nechtěl dál čekat. Načrtl svůj plán útoku, který měl změnit průběh války. Stane se tak v hustě zalesněné hornatině Ardeny.

Průzkum ukázal, že spojenecká linie je zde chráněna slabě a navíc méně zkušenými jednotkami. Pokud by se Němcům podařilo dostat až do Antverp, Američané a Britové by tak dostali vskutku tvrdou ránu. To uznávali i kritici plánu.

Jenže německá vojska byla už natolik zdecimována, že by přístav sotva dokázala udržet. O tom však Hitler nechtěl ani slyšet. V jeho mysli byla jediná věc: operace „Stráž na Rýně“, což byl krycí název pro útok, musí být za každou cenu úspěšná.

Němečtí vojenští velitelé nejsou z plánované akce nijak nadšeni.

Mnohem lépe si uvědomují, jak omezený je potenciál jejich vojsk. To Hitlerovi nedochází, protože do jisté míry už žije mimo realitu.

„Není zapotřebí, abyste mě učil. Já již německé armádě v poli velím pět let a během té doby jsem získal mnohem víc praktických zkušeností, než může jakýkoliv gentleman z generálního štábu doufat, že je kdy získá,“ vmete führer do tváře náčelníkovi generálního štábu generálu Heinzi Guderianovi (1888 – 1954).

„Byl jsem šokován,“ řekl později Guderian. „ Hitler se mnou vůbec možnosti plánu nekonzultoval. Bylo mi jasné, že dostupné síly jsou na tak mimořádně ambiciózní plán až příliš nedostatečné. Ve skutečnosti žádný voják nevěřil, že cíl dospět k Antverpám je v praxi proveditelný.“

Hitler trpí mesiášským komplexem a ten jej neopustí ani v této chvíli. „Německý lid, trpící stálými nálety, si zasluhuje, abych jeho jménem jednal. A já tak učiním!“ Pak se obrátí na generála zbraní SS Seppa Dietricha (1892 – 1966): „Je vaše 6. tanková armáda připravena?“. „Na ofenzívu nikoliv,“ zní odpověď. „Vy nejste nikdy s ničím spokojen,“ mávne Hitler rukou.

Po několika odkladech je termín operace stanoven na 16. prosinec 1944.

A jaká je v té době situace spojenců? Blíží se Vánoce, a tak se může zdát, že zuřivé boje alespoň na chvíli utichnou. Spojenecká vojska jsou vyčerpána, a navíc se stále více protahují jejich zásobovací linie.

V neposlední řadě po přívalu úspěchů nejsou britští a američtí vojáci připraveni na to, že by Němci byli schopni nějakého odporu.

V předvečer útoku panuje ve štábu vrchního velitele spojeneckých vojsk generála Dwighta Eisenhowera (1890 – 1969) optimistická nálada. Generál sídlící ve Versailles vyřizuje tu nejběžnější agendu. Do ruky se mu dostává i žádanka o dovolenou, kterou mu poslal britský maršál Bernard Montgomery (1887 – 1976): „Rád bych se konečně viděl se svým synem.

Nespatřil jsem ho od invaze do Normandie.“ A protože se Ike a Monty, jak se oběma přezdívalo, rádi škorpí, Brit připomněl i jednu sázku, kterou před časem oba uzavřeli. V té Eisenhower vsadil pět dolarů na to, že do Vánoc 1944 válka bude u konce.

„No a?“ odpověděl Eisenhower. „Ještě mám k dispozici devět dnů.“

Tu noc z 15. na 16. prosince, kdy ardenská ofenzíva začíná, je mizerné počasí. Půda je pokrytá sněhem, padá mlha a těžká mračna se snášejí těsně nad zem. Na straně spojenců vládne klid, jen kolem půlnoci spojenecká odposlouchávací služba zaregistruje zvýšenou rádiovou aktivitu.

„Nejspíš Áda přeje svým vojákům klidné Vánoce,“ prohodí kdosi. Jenže jakmile jsou zašifrované zprávy rozluštěny, jdou žerty stranou. Z odposlechů se vyklube nečekaný text: „Osudová hodina nyní udeřila!

Mohutné útočné armády vyrážejí proti nepříteli! Je svatou povinností každého z nás obětovat svůj život pro naši těžce zkoušenou vlast!“ Podepsán vrchní velitel německé západní fronty polní maršál Gerd von Rundstedt (1875 – 1953). Spojenecké velení nad touto zprávou nechápavě kroutí hlavou. Vždyť německá vojska jsou na pokraji sil, kde by nacisté vzali nějaké útočné armády? Odpověď přichází velmi rychle. V půl šesté ráno spustí Němci na devadesátikilometrové frontě mohutnou přehradnou palbu.

Američané jsou dokonale zaskočeni. Onen úsek, kam míří dělostřelecká palba, brání čtyři americké divize. Němci, oděni do bílých plášťů, vyrážejí vpřed. Zároveň se do akce zapojují diverzní jednotky složené z příslušníků SS, oblečených do amerických uniforem a perfektně ovládajících angličtinu.

K dispozici mají i ukořistěný americký válečný materiál. Tyto jednotky vnášejí mezi spojence ještě větší zmatek. Velením těchto útvarů je pověřen Otto Skorzeny (1908 – 1975). Ten je znám po celém světě mnoha odvážnými kousky, například osvobozením italského diktátora Benita Mussoliniho v roce 1943 (i když zrovna tato akce byla poněkud přeceňována, Skorzeny se zde vlastně nesetkal s odporem).

Skorzenyho jednotky však dokážou mezi spojence zasít sémě nedůvěry a podezřívavosti.

„Polovina americké armády hledala diverzanty ve vlastních řadách,“ píše se v dobovém hlášení. Dojde to tak daleko, že vlastními vojáky je zatčen americký generál Mark Wayne Clark (1896 – 1984) a několik hodin byl držen ve vězení…

Američané se však s nastalou situací dokážou vypořádat. U silnic stojí hlídky, které každého v americké uniformě kontrolují. A to tak, že jim kladou otázky z oblasti jazzu, westernových filmů nebo baseballu.

Kdo neví, je zatčen.

V průšvihu se ocitají třeba rodem Němci, kteří skutečně bojují v americké armádě, ovšem více než baseball je zajímá třeba fotbal. Skorzenyho muži se ovšem častokrát prozradí sami. V americké armádě je zvykem, že džípem jezdí dva vojáci, ovšem Němci z úsporných důvodů jezdí ve čtyřech…

Části německých vojsk zatím dorazí směrem k Máse, aniž by to Američané zaregistrovali. Vzhledem k příšernému počasí nemohou použít své letectvo, ve kterém mají drtivou převahu. Němci rychle pronikají ke svým vytyčeným cílům.

I ostřílený americký generál George Patton (1885 – 1945) je vyděšen: „Je to v háji (Patton však použil expresivnější výraz, ve kterém přirovnal situaci amerických vojsk k pobytu v zadní části těla). My bychom tuhle zpropadenou válku mohli nakonec ještě prohrát.

“ Naopak Hitler je po prvních zprávách z bojiště nadšen: „Konečně jsme dosáhli tak dlouho slibovaného obratu ve válce. Jsme znovu pány situace,“ svěřuje se Goebbelsovi. Dvě nezkušené americké divize jsou rozdrceny, a tak generál Eisenhower posílá na místo bojů 101.

americkou vzdušnou výsadkovou divize, která se velmi osvědčila při vylodění v Normandii. Nyní má jasný úkol: zadržet Němce v belgickém městě Bastogne. Divize je ovšem ve městě obklíčena společně s dalšími vojáky od různých jednotek, které se tam stáhly před rychle postupujícím německým vojskem.

Na druhou stranu je toto obklíčení pro Američany vlastně výhodné, protože boje u Bastogne poutají mnoho německých sil, které by mohly být využity jinde. Ještě hůře než spojenecká vojska na tom jsou civilisté.

Ti už věřili, že válka z jejich měst zmizela, a najednou pozorují jednotky svých osvoboditelů. „Většina obyvatel městečka, kde se nacházím, mlčky sleduje naše zablácená vozidla, která se chystají k odjezdu.

Z výkladních skříní zmizely americké i belgické vlajky, jako by uvolňovaly místo těm s hákovým křížem. Je to smutný pohled pro každého, kdo věřil, že válka spěje ke svému konci,“ píše americký válečný reportér James Cassidy. Německá vojska však začínají postupně zpomalovat. Předně narážejí na čerstvé spojenecké posily. Také jim dochází palivo i síly. Šest dní po začátku ofenzivy je jasné, že Antverpy zůstanou v rukách spojenců.

Německá 5. armáda sice ještě postupuje, ale nemá dostatečnou oporu na křídlech. Situace v Bastogne je ovšem pro Američany stále kritická. 22. prosince se v území nikoho objevuje německá delegace s bílou vlajkou.

Je uvedena k americkému generálovi Anthony McAuliffovi (1898 – 1975). Němci žádají, aby se Američané vzdali, další boje prý nemají cenu. McAuliffe je ovšem s velmi jadrným výrazem týkajícím se procesu vyměšování bez milosti vyhazuje.

O den později spojencům konečně svítá naděje. Mraky se protrhnou a obloha se vyjasňuje. To znamená jediné, letectvo se konečně může zapojit do akce. Tím veškeré naděje Němců hasnou: „Spolu s jasným počasím se okamžitě na obloze objevila nepřátelská letadla,“ píše se ve štábním deníku Páté armády.

Obklíčená posádka v Bastogne tak může být zásobena ze vzduchu.

Boje jsou stále krvavé a kruté. Dějí se zde i věci, které jsou těžko k uvěření. Během jedné zuřivé bitvy zaslechnou Američané zvláštní zvuk. Vyhlédnou ze svých krytů a spatří skotskou jednotku, jak si to mašíruje středem bojiště a přitom hraje na dudy.

Klidným krokem přejde k Američanům, kde si, jako by se vůbec nic nedělo, začne vařit čaj. Pětadvacátého prosince je už von Rundstedtovi jasné, že ofenzíva úspěšná nebude. Spojenci mají na bojišti již 32 divizí a pomalu začínají Němce zatlačovat zpět. 26.

prosince je konečně osvobozeno Bastogne. Hitler, věren své zásadě neustupovat ani o krok, žádá pokračování bojů. Podle von Runstedta by tyto rozkazy vedly k druhému Stalingradu. Zfanatizované jednotky SS nezůstanou ani zde nic dlužny své pověsti hrdlořezů.

Během německého útoku narazí jednotka, jíž velel Jochen Peiper (1915 – 1976) na část příslušníků amerického 285. polního dělostřeleckého pozorovacího praporu. Po krátkém boji padnou Američané do zajetí.

Jsou odvedeni na pláň, kde esesáci začínají s výslechy. Zde pak dojde k masakru. Příslušníci SS většinu zajatců jednoduše postřílejí, jen několika Američanům se podaří vyváznout. Událost vešla do dějin jako Malmédský masakr.

Po americkém osvobození místa masakru se zpráva velmi roznese mezi spojenecké jednotky, což má za následek vydání rozkazu, že příslušníci zbraní SS a padákoví myslivci (němečtí výsadkáři) mají být stříleni na potkání.

A Peiper? Ten je po válce odsouzen k smrti, ovšem trest mu je změněn na doživotí. V roce 1956 je propuštěn. Ovšem osud jej nakonec stejně dostihne. Peiper přesídlí do Francie, kde po čase vyjde najevo jeho minulost.

V roce 1976 kdosi zapálí jeho dům a Peiper v něm uhoří. Údajně je ještě před smrtí krutě mučen… Společně s novým rokem Hitler nařizuje ještě leteckou ofenzívu pod krycím názvem Operace Bodenplatte. Luftwaffe sice spojencům způsobuje těžké ztráty, ty však utrží i ona sama.

Rozdíl je v tom, že zatímco spojenci mohou své ztráty rychle nahradit, Němci už k tomu nemají potenciál. Navíc v lednu spouštějí Sověti ofenzivu na Visle, takže Říše se opět ocitá v kleštích. I Hitler, čekající na zázrak, který nepřichází, musí uznat, že jeho plán nedopadl úspěšně, a nařizuje pomalý ústup. 16.

ledna 1945 se Spojencům podaří vrátit hranice linií přibližně do oblasti, kde byly před zahájením ofenzivy. Marný pokus zvrátit výsledek na západní frontě stojí německou stranu minimálně 67 461 mužů, Američané přicházejí o 8 477 padlých, 46 170 zraněných a 20 905 zajatých vojáků.

Jedním ze zajatých je i slavný americký spisovatel Kurt Vonnegut (1922 – 2007). Britské ztráty činí 1408 mužů. V březnu 1945 se pak spojenci uchytí na levém břehu Rýna a definitivně vkročí na německou půdu.

Za ardenskou kapitolu druhé světové války převzal odpovědnost Dwight Eisenhower. „Nepříteli se podařilo dosáhnout momentu překvapení ve dvou důležitých směrech. Předně v načasování akce. V uplynulých měsících utrpěl kruté porážky a při přeskupování sil trpěl mimořádnými obtížemi.

Proto jsme nečekali, že by byl schopen tak rychle zaútočit.“ A Eisenhower, který se v roce 1953 stal americkým prezidentem, pokračuje: „Také nás zaskočila síla úderu. Zůstali jsme v ofenzivě a přitom jsme sami sebe oslabovali tam, kde jsme měli ofenzivu podpořit.

To poskytlo Němcům podniknout útok proti našim slabým místům. Má-li být tato skutečnost odsouzena historiky, nechť se toto odsouzení týká jenom mě samotného.“