Rodina Sládkových žije v polovině 19. století v domku ve Zbirohu na Křivoklátsku. Jejich syn Josef Václav přichází na svět jako první z celkem pěti dětí. Sládkovi mají doma maličkou knihovnu, ze které chlapec brzy přečte všechny knížky.
Josefu Václavu Sládkovi (1845–1912) je to ale málo, a tak o další prosí zdejšího vesnického faráře Pavla Šimandla. Zahrnuje ho všetečnými dětskými dotazy a chodí mu v neděli ministrovat do kostela.
Rodiče proto předpokládají, že Josef půjde studovat na kněze. Spolu se svým bratrancem skládá Josef v září 1856 zkoušku z němčiny na piaristické gymnázium. Pohoří ovšem na větném rozboru. O rok později si však s přijímačkami už hravě poradí.
Před ním je perspektiva kněžské dráhy. Všechno ale dopadne jinak. „Dej mi opsat úkol,“ žadoní na něm jednoho dne spolužák a dobrosrdečný Josef mu dá svůj sešit s latinskou úlohou. Bohužel to neujde jejich třídnímu profesorovi, který oba odmění nedostatečnou. Na konci roku Josefovi ještě přidá sníženou známku z chování.
Láska na zapřenou
Když se to dozvědí rodiče, má problém. „Neměli bychom ho raději vzít ze školy a nechat vyučit řemeslu?“ uvažují. „Moc prosím, nechte mne v Praze, já už se nějak protluču,“ přemlouvá je Josef.
Nechají se obměkčit, a tak se jejich syn po prázdninách roku 1858 vrací zpátky do Prahy. K režimu v církevní škole má odpor, a proto od piaristů odejde.
Živí se doučováním, a nakonec se mu podaří složit v roce 1865 maturitu na staroměstském akademickém gymnáziu. Nechává se zapsat na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Vrhá se do víru pražského společenského života.
Vydává v tisku první báseň U zpovědi, píše do novin. Zajímá ho literatura, s dalšími básníky a spisovateli připravuje almanach Ruch, který vychází v roce 1868 na oslavu položení základního kamene Národního divadla.
V té době má Josef už rok i velkou lásku, Emilii Nedvídkovou (1851–1874). Dívka studuje na vyšší dívčí škole, kde Josef učí. „Emilii Nedvídkové bylo teprve patnáct let, a Sládek – tehdy dvaadvacetiletý – se s ní nesměl stýkat, jak by si přál.
Zbývaly jen chvilky na zapřenou, při cestě do školy nebo ze školy domů,“ líčí František D. Bulánek, Sládkův životopisec.
Pozvání v pravý čas
Jak rád by cestoval. Všude se tehdy mluví o USA jako zemi zaslíbené a Sládek podlehne. V roce 1868 dochází v jeho životě k velkému zlomu. Nejspíš na něj má vliv vyprávění Vojtěcha Náprstka (1826–1894), jenž v mládí Ameriku navštívil.
„Pro duševní rozvoj, který jest mi prvním, jest ta cesta nanejvýš nutna,“ píše proto své lásce Emilii na rozloučenou, když se rozhodne, že opustí Čechy. Zpátky domů se vrací v červnu roku 1870. Brzy začíná vyučovat angličtinu na Českém polytechnickém ústavu.
Současně obnoví vztah s Emílií, s níž se v roce 1873 ožení. Rodinného štěstí si ale příliš neužije, protože jeho manželka o necelý rok později nepřežije porod mrtvého dítěte. Sládek se zhroutí a chuť do života mu vrátí teprve práce v redakci časopisu Lumír.
V roce 1875 mu pak vychází první sbírka Básně. Také se znovu zamiluje, když se o tři roky později seznámí s Marií Veselou (1856–1936). Druhé manželství už je šťastnější a vzejde z něj dcera.
S postupem času však Sládka stále častěji trápí zdravotní problémy. Jde především o nervové záchvaty, způsobující ztrátu hybnosti nohou a stavy dušnosti. Lékaři nakonec zjistí, že má vrozenou srdeční vadu. Umírá v roce 1912…
