Zubatá s kosou číhá leckde, ovšem mezi její nejoblíbenější místa patří dálnice, silnice, cesty, zkrátka všude, kde panuje motoristický ruch.
Každý rok přijde na celém světě při dopravních nehodách o život odhadem 1 200 000 lidí, což je stejné, jako by najednou zmizelo veškeré obyvatelstvo Prahy.
Při pohledu na nové projekty z oblasti bezpečnosti dopravy se však zdá, že smrt si bude muset vystačit s nižší úrodou. Tedy, alespoň doufejme.
Automatické autovlaky či řidič obrácený ke směru jízdy zády a sledující dění na silnici na počítačovém monitoru. A především chytré vozy, které převezmou značnou část práce řidiče.
Tak by měla vypadat budoucnost automobilové dopravy, ve které by nebylo místa pro smrtelné karamboly.
Když už dálnice, tak by měly být v první řadě aspoň bezpečné. Jenže, řidiči na dálnicích, v nejednom případě i ti profesionální, bývají často unaveni a na jízdu se nesoustředí tak, jak by měli.
Další vozidla jsou pak v takovém technickém stavu, že je s podivem, že se jejich kola ještě vůbec točí. Omezení rychlosti na dálnicích nemá na bezpečnost provozu takový vliv, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Navíc, i když se rychlost omezí, někteří řidiči takové nařízení jednoduše ignorují.
Stačí se projet maximální povolenou rychlostí třeba po „dé jedničce“ a člověk se nestačí divit, jak je neustále někým předjížděn. Jedním z probíhajících projektů, který by měl zlepšit bezpečnost na dálnicích, se jmenuje SARTRE. Tak jako má letadlo svého autopilota, vůz na dálnici by měl svého autořidiče.
Jakmile vozidlo vjede na dálnici, zařadí se do těsné kolony, která navenek vypadá jako autovlak. V jejím čele je vůz, který ovládá zkušený řidič. Vozidlům za ním pak stačí jen zadat do navigace cíl cesty a šoféři v nich si mohou dát „leháro“.
Mohou si číst, sledovat televizi, zapnout si laptop, telefonovat, spát, drbat se za uchem, prostě cokoliv, aby nějak strávili čas, během kterého se nemusejí o řízení starat. S vedoucím vozem kolony je každé auto za ním bezdrátově propojeno, a tak přejímá povely k řízení.
Pokud chce řidič dálnici na některém z exitů opustit, jednoduše si opět převezme řízení do svých rukou.
Zajímavý koncept bezpečného vozu už před časem představila společnost Intel. Podle něj se automobil budoucnosti bude po silnici pohybovat naprosto bezpečně s využitím celé řady počítačových systémů.
Bude vybaven několika kamerami, které se zaměřují na jiná auta a lidi pohybující se poblíž cesty nebo křížící jeho dráhu. Počítač okamžitě vypočítá, jaké nebezpečí pro auto představují a jaké reakce se od řidiče vyžadují.
Některé funkce budou zcela automatizovány a vůz v případě nebezpečí převezme sám řízení.
Před nečekanou překážkou tak dokonce dokáže sám zabrzdit. Massachusettský technologický institut (MIT) se sídlem v americkém Bostonu přichází s nápadem, který by řadu současných dopravních problémů ve městech mohl alespoň částečně odstranit.
Jeho projekt spočívá v sestrojení lehkého elektrického vozíku, s nimž se řidič dostane téměř všude. Vůz má být dvoumístný i s menším úložným prostorem pro nevelký nákup. V ulicích Bostonu je možné se s ním již setkat.
Na projektu se podílely nejlepší mozky ve svých oborech. Například na tvorbě designu se podílel i světově proslulý architekt z Los Angeles Frank Gehry.
Gehry a jeho tým nakreslili vozidlo v podobě kulatého míče, ke které poté konstruktéři místo klasických kol připojili koule. Vůz tak působí dojmem jako vystřiženým z nějakého sci-fi snímku.
Městská infrastruktura by v představách vědců měla být poseta stanovišti, kde si malé vozítko lze půjčit nebo je tam zanechat.
Taková parkoviště by měla být rozmístěna především u strategických míst městské infrastruktury, tedy například u stanic metra, vlakových a autobusových nádraží či letišť, ale i u významnějších budov a u dalších podobně důležitých městských uzlů. „Představte si nákupní vozíky, které dohromady nezaberou mnoho prostoru.
Vezmete si první vozík a odjedete s ním.
Tak by to mělo fungovat i u nových aut,“ vysvětluje člen konstruktérského týmu Ryan Chin, který je v odborných kruzích považován za jednoho z největších talentů ve svém oboru. Stres nejen že zkracuje lidský život, ale bývá i častým viníkem dopravních nehod, které mohou mít fatální následky.
Ale v takovémto systému městské dopravy by fenomén stresu téměř odpadl. Zubatá si tak do svého deníčku může připsat další mínus. V některých městech, například v Londýně, se již setkáváme s podzemní dráhou bez řidiče.
Koneckonců i Praha přemýšlí o tom, že na již docela dlouhou dobu připravované „modré“ trase D by byl použit podobný princip. Ale plně automatizovaná povrchová doprava? I ta v myšlenkách konstruktérů a urbanistů už existuje.
Autobusy jsou plně ovládány počítačem. Svou trasu najdou podle magnetického pásu, který je zabudovaný přímo ve vozovce.
Čidla zabrání případné srážce s jiným vozem a počítač si v případě hlášení, že „provoz je na stupni číslo 5“, najde nejlepší objízdnou trasu. Městská hromadná doprava se zpravidla dělí na podzemní a povrchovou.
Ovšem jedna možnost zatím zůstává nevyužita – nadzemní doprava.
Zde se ani tolik nejedná o vrtulníky a letadla, ale o něco, co vzdáleně připomíná lanovku. Maglev neboli magnetická levitace není objevem nikterak novým – asi každý z nás si někdy vyzkoušel přitisknout k sobě dva magnety.
Princip pochopil už před sto lety americký fyzik Robert Goddard a spočívá v tom, že stejné póly magnetů se odpuzují silou řekněme nezanedbatelné velikosti. Odtud už je jen krůček k využití tohoto objevu v dopravě.
Výhodou vznášení se nad kolejnicí (levitace) je, že zcela schází tření, protože vlak se vůbec s kolejnicí nedostane do kontaktu – souprava se vznáší asi patnáct centimetrů nad dráhou.
Kdyby tímto prostředkem jezdíval Antonín Dvořák, slavná Humoreska by asi nikdy nevznikla, neboť k jejímu složení ho prý inspirovalo charakteristické drncání kolejí. Ten samý princip lze užít i tak, že dopravní prostředek se nevznáší na kolejích, ale pod nimi.
Kabina je zavěšená pod kolejnicemi, se kterými ji spojuje cosi podobnému pantografu. V Kalifornii už funguje systém Skytrain, který pracuje přesně na tomto principu. A za hodinu dokáže přepravit na 14 000 osob.
To vše rychlostí, která převyšuje 240 kilometrů za hodinu a bez rizika srážky s automobilem. Přes všechna technická zlepšení a moderní bezpečnostní prvky sedí v automobilu stále jen člověk. Člověk chybující a omylný. S tím se dá zatím jen těžko něco udělat.
