Skip to content

Atmosféra pražských kaváren: Kde slavným spisovatelům odpouštěli dluhy?

Lidé na ulici zírají na muže v pestrém tureckém kaftanu. Na hlavě mu sedí turban a na něm džbánek. Kolemjdoucím z něho nabízí horký černý nápoj. V pravé ruce drží pánev se žhavým uhlím na ohřátí, v levé truhličku se šálky a cukrem. Deodatus sklidí s novinkou úspěch a v roce 1711 si v Praze zakládá kavárnu.

Vrchní kavárny Union František Patera (1871–1947) všestranně pečoval o své hosty, „poskytuje jim nejen požitky žaludeční, ale i duševní v podobě novin a všemožných časopisů a revue, domácích i cizích. O každém hostu dobře věděl, co čte, a jeho novinu mu s ,malou černou‘ předložil,“ vzpomíná novinář Jan Karel Strakatý. Patera si velmi dobře pamatoval, komu z dobových VIP dal kávu na dluh. Půjčoval jim peníze, ale na konci života všechny dlužní úpisy spálil.

Kavárna Union láká na své služby i v tisku.

Kvůli sedánkům klidně hladoví
Prvním kavárníkem v domě na nároží ulice Na Perštýně č. p. 1 a Národní tř. č. p. 29, patřícímu politikovi Františku Augustu Braunerovi (1810–1880), se v roce 1875 stává František Unger. Bludiště asi deseti salónků se proslaví pod názvem Union. V roce 1923 se jedná o jeho uzavření, ale díky velké kampani, kterou rozpoutá spisovatel Karel Čapek (1890 – 1938) na stránkách Lidových novin, přežije. Osud ale zasáhne v roce 1949, kdy budovu město nechá zbourat kvůli rozšíření ulice. Genius loci tu pro pražské spisovatele a umělce fungoval už od Braunerových dob. Chodíval sem třeba historik a básník Zdeněk Kalista (1900 – 1982), který návštěvám přizpůsoboval své finanční možnosti. Každý den utratil dvacet korun za vypité kávy a spropitné. Aby na kavárenské sedánky měl peníze, našel si dokonce levnější byt a někdy klidně celé dny raději hladověl.

Do kavárny na vltavské nábřeží rád chodíval i básník Jaroslav Seifert.

Kde se popíjel absint
V roce 1881 otevře svoje dveře na rohu vltavského nábřeží (Smetanovo nábřeží č. p. 2, Palác Lažanských, Praha 2) kavárna Slavia. Návštěvníci se z jejích oken mohou dívat na obnovu Národního divadla po požáru. Většina kaváren ale zažívá dobu největší slávy až ve 20. letech 20. století, naopak po únoru 1948 mnohé z nich chátrají a jejich ztracený lesk se po přestavbách a rekonstrukcích vrací až po roce 1989. „Sedávali jsme tam u okna vedoucího na nábřeží a popíjeli absint. Byla to malá koketérie s Paříží. Nic víc,“ líčí ve své knize Všecky krásy světa básník Jaroslav Seifert (1901 – 1986) zdejší umělecké dýchánky.

Středobodem kavárny Slavia se stal obraz Piják absintu. Dnes už tam je jenom kopie.

Dodává, že původně chodili do pohostinné a vlídné Národní kavárny, kterou ale vyměnili za „kouř a pach ve staré herecké Slávii,“ z důvodů, které už netuší. Seifert ve svých vzpomínkách naráží na nezapomenutelnou dominantu prostoru: obraz malíře Viktora Olivy (1861–1928) z roku 1900 „Piják absintu“. Dnes už na stěně ale visí jenom jeho kopie.

Podník Jana Demína existuje poblíž Václavského náměstí dosud.

Anarchistická buňka
Jako vrchní číšník restaurace na státním nádraží si na otevření podniku v současné Škrétově ulici č. p. 1 na Praze 2 ušetří Jan Demín. V roce 1886 svoji firmu představí obyvatelům Vinohrad. Zvolí si pro ni ideální místo, protože na rohu předtím stávalo Novoměstské divadlo, které bylo jedním z největších v Praze, a lidé sem byli dlouho zvyklí chodit. Demín měl praxi i peníze a uspěl. Nároží nedaleko Václavského náměstí se Demínka stává lehce anarchistickou buňkou. Objevuje se tu Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947), odsouzený v roce 1894 v procesu s Omladinou, levicový básník Antonín Macek (1872 – 1923) i anarchista a doktor práv Kamil Resler (1893 – 1961), který později ex offo obhajoval nacistu Karla Hermanna Franka (1898 – 1946).

Kdysi byla magnetem Café Louvre velkosvětská paráda, příjemná pohoda tu ale panuje i dnes.

Hosty láká na žárovky
V roce 1902 otevírá Antonín Pelc na Národní tř. č. p. 22, Praha 1 honosný podnik Louvre a hosty láká letákem: „na velkosvětskou nádheru zdůrazněnou efektními žárovkami“. Denně se tu pořádají koncerty, jako specialitu nabízejí dvě biliárové síně umístěné v traktu do dvora. Kulečníkové stoly prý vyrobili na zakázku v Americe. Svoje útočiště tu proto najde Pražský biliárový klub. Schází se tu umělecké sdružení Sursum (mezi jeho členy patří například malíři Josef Váchal nebo Jan Zrzavý). Když v letech 1911 – 1912 na pražské německé univerzitě přednáší Albert Einstein (1879 – 1955), rád zavítá sem a vede odborné debaty s astronomem Vladimírem Heinrichem (1884 – 1965). Spisovatelé v čele s Karlem Čapkem tu v únoru 1925 zakládají Československý PEN klub. Naprostou raritou byl podle tvrzení pamětníků „výborný český vlastenec“, černošský pikolík ve fraku jménem Kristian Ebenezer. Ten měl za úkol ve fraku vítat právě přicházející hosty a uvést je ke stolu. Kavárnu majitelé domu umístili do prvního patra, což se objevovalo často, v přízemí se vyplatilo mít obchod.

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …