Nejprve sociální demokrat a odborář a později vysoký komunistický činitel Antonín Zápotocký pocházel ze Zákolan na Kladensku. Narodil se 19. prosince 1884 v rodině dělnického předáka a novináře Ladislava Zápotockého.
Vyučil se kameníkem, ale brzy nastoupil dráhu profesionálního politika. Začínal v roce 1907 jako funkcionář sociální demokracie a odborářských spolků v Kladně.
Po první světové válce, kterou prožil coby voják rakousko-uherské armády, se přiklonil k levicovému proudu v sociální demokracii a začal organizovat dělnické protesty. Za vedení generální stávky v Kladně v roce 1920 se nakrátko ocitl i ve vězení.
Na počátku 20. let minulého století patřil k zakladatelům Komunistické strany Československa (KSČ) a brzy se vyšvihl do jejího vedení. Generálním tajemníkem KSČ byl v letech 1922–1925. Ve vedení strany zůstal i po nástupu Klementa Gottwalda do čela KSČ v roce 1929 a zaměřil se na budování komunistických odborů.
Po okupaci se v dubnu 1939 Zápotocký pokusil přes Polsko emigrovat do SSSR. Jeho útěk však skončil již na hranicích s Polskem. Nacisté neskrývali radost, že jim do rukou padl významný představitel KSČ.
Místo v moskevském hotelu Lux, kde bydleli komunističtí emigranti, čekalo Zápotockého vězení. Do roku 1940 jej nacisté drželi v pankrácké věznici, poté byl převezen nejdříve do Drážďan a poté do koncentračního tábora v Sachsenhausenu.
Jeho role v táborovém životě je poněkud kontroverzní. Byl členem táborové správy, byl tedy tzv. kápem, což s sebou přinášelo jisté výhody. Některá svědectví tvrdí, že Zápotocký zachránil několik spoluvězňů před smrtí, na straně druhé měl utýrat některé z nizozemských häftlingů.
Po skončení války nizozemská vláda údajně žádala ČSR o Zápotockého vydání k trestnímu stíhání kvůli spáchání válečných zločinů.
Zoufalé podmínky se nakonec podepsaly i na samotném Zápotockém. Jen tak tak přežil pochod smrti a do obnoveného Československa se vrátil nemocný a zesláblý. Záhy se však dal dohromady a opět byl politicky aktivní.
Stal se předsedou Ústřední rady odborů a opět zakotvil v nejvyšším vedení KSČ jako člen předsednictva jejího ústředního výboru. V následujícím roce krátce předsedal parlamentu.
Československé republice jako svobodné zemi neúprosně odtikávaly rudé hodiny poslední okamžiky. V roce 1948 komunisté uskutečnili převrat, byť na první pohled se vše zdálo legální. Zápotocký tehdy nestál stranou.
Známé je jeho tehdejší vystoupení na proslulém sjezdu závodních rad, kde neváhal hrozit ozbrojením dělníků. Byl také členem stranické komise, která řídila průběh řečeno slovníkem KSČ revolučních akcí v celé zemi.
Na počátku 50. let patřil k úzkému okruhu stranických funkcionářů, kteří rozhodovali o tehdejších politických procesech. Spolupodílel se tak na nezákonných zatčeních, internacích či rozsudcích nad odpůrci komunistického režimu.
V roce 1948 se stal předsedou vlády. Mezi lidmi byl celkem oblíben, zejména pro obyčejné a skromné vystupování. Za touto clonou se však skrýval cynický politik. Aktivně se mimo jiné podílel na zatčení Rudolfa Slánského a jeho manželky, když je v předvečer zatčení pozval k sobě na návštěvu.
I když během večera chtěli Slánští několikrát návštěvu ukončit, Zápotocký i jeho žena je zdržovali a přemlouvali, aby ještě zůstali. Důvod byl jasný. StB potřebovala připravit ve vile Slánských půdu pro bezchybné zatčení, a to se také následně podařilo.
Při veškerém funkcionaření si Zápotocký našel čas i na literární činnost. Vydal romány o dělnickém hnutí Vstanou noví bojovníci (1948) či Rudá záře nad Kladnem (1951).
Stalin chvíli uvažoval o tom, že i proti Zápotockému by mohl být veden monstrproces, nakonec však pro upevnění své pozice obětoval zmíněného Slánského. Po Gottwaldově smrti v roce 1953 se Zápotocký stal prezidentem republiky, avšak prvním tajemníkem KSČ, tedy de facto prvním mužem ve státě, se nestal.
Tuto funkci získal Antonín Novotný.
„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé,“ vykládal prezident Zápotocký v rozhlase. Byla to jedna z největších lží, jaké české dějiny pamatují.
Měnová reforma měla být podle plánu provedena 31. 5. a 1. 6. 1953. Jejím základním principem bylo pevné připoutání československé koruny k sovětskému rublu. Staré peníze byly nahrazeny novými vytištěnými v SSSR.
Kurz byl pro většinu československých občanů šokující. Bylo možné si vyměnit nejvýše 300 Kč v poměru 5:1, což znamenalo, že za starých 300 korun člověk získal 60 korun nových.
Všechna ostatní hotovost nad 300 korun se mohla vyměnit v opravdu šíleném kurzu 50:1. Navíc některé skupiny obyvatelstva byly výrazně diskriminovány, například několik zbylých soukromých zemědělců, kteří odolávali vstupu do družstev.
Ti si mohli vyměnit veškeré peníze jen v kurzu 50:1.
Nejvíce poškozeni byli lidé, kteří měli úspory v bankách. Výměna jejich peněz byla odstupňována podle výše úspor, čím byl vyšší vklad, tím větší byla ztráta. Celkem komunistický stát svým občanům ukradl 14 000 000 000 korun, čímž na čas vyřešil své ekonomické obtíže.
Poté, co proti reformě vypukly nepokoje, nebral si Zápotocký servítky: „Zde je boj a my se musíme soustředit na to, abychom ten boj vyhráli. A jaké budou oběti, to nesmíme připustit. A že ten na druhé straně, který je také dělník, že bude zabit a podobně, no tak to, soudruzi, to bychom žádnou bitvu nevyhráli.“
Zápotocký byl sice prezidentem, ale reálnou moc mělo stranické vedení. Přesto i on nese zodpovědnost za politické procesy, kterých sice po Stalinově a Gottwaldově smrti ubylo, leč zastaveny zcela nebyly.
Ještě v roce 1956, kdy Nikita Chruščov přednesl referát o Stalinově kultu, československá justice posílala do uranových dolů desítky lidí. I nadále byli mnozí občané bez soudního projednání vysídlováni z měst, vyháněni z bytů a postihováni tzv.
ochrannou vazbou,
V roce 1955 zasáhl Antonína Zápotockého první infarkt. Poté se stáhl do ústraní a byl prezidentem takříkajíc na vedlejší úvazek. 4. listopadu 1957 byl přímo z Hradu odvezen do Státního sanatoria Na Malvazinkách s dalším srdečním infarktem.
Po přechodném zlepšení se 12. listopadu dostavil další, kterému následující den podlehl.