Antičtí myslitelé dlouho předpokládali, že mozek pouze ochlazuje krev, a tak všechny duševní poruchy bez rozdílu připisovali „příliš horké krvi“.
Už v 5. století př. n. l. ale provádí řecký filozof Anaxagoras (asi 500–428 př. n. l.) pitvu lidského mozku a o století před ním další řecký filozof a lékař Alkmaión zkoumá mozek zvířat.
Oba jsou toho názoru, že v mozku končí lidské smysly. Nedaří se jim ale tyto závěry prosadit a všichni na ně velice rychle zapomenou.
Hledání sídla duše
Mozek nadále zůstává při zkoumání lidského těla trestuhodně opomíjený jako něco téměř nadbytečného. Kde sídlí „duše“? Lidé ji hledají na různých místech, v srdci, v játrech i v nervovém pletenci kolem pupku.
Podle středověké katolické církve má mozek jen nepříliš příjemnou funkci – vyměšování nosních hlenů.
Vyvrací nesmyslné představy
Teprve německý lékař Konrad Viktor Schneider (1614–1680) vyvrací roku 1660 ve svém spise De catarris tento nesmysl a věnuje mozku takovou pozornost, jakou si tento životně důležitý orgán zaslouží.
