Kdyby se nestal Lewis Carroll slavným autorem ještě slavnějšího dětského příběhu Alenčina dobrodružství v říši divů, byl by fotografem.

Jsou to ale právě jeho poněkud kontroverzní fotografie, které stojí za letitými spekulacemi – byl spisovatel opravdu pedofil?

„Jsem Cha-cha-charles Dodo-dodgson,“ koktá vytáhlý mladý muž s modrýma očima, jehož tvář lemují hnědé kadeře. S koktáním má problémy už od útlého dětství.

Pro anglického autora dětských knih Charlese Lutwidge Dodgsona (1832–1898), známého pod pseudonymem Lewis Carroll, je vada řeči poznávacím znamením. Jediné chvíle, kdy ho koktání opouští, je prý ve společnosti dětí.

Koktá jen před dospělými?

Dodgson. Toto příjmení, při jehož vyslovování se často zadrhává, dá zřejmě za vznik i postavě Blbouna Dodo v příběhu o Alence v říši divů.

O osobě i koktavosti Carrolla však vzniká postupem času řada tvrzení natolik zažitých, že pátrat po jejich pravdivosti je dnes téměř nemožné. Prý se zadrhává v řeči jen před dospělými.

Proti tomuto všeobecnému názoru však stojí fakt, že spousta dětí, které jej znaly, o jeho koktání věděly, zatímco mnoho dospělých si ho nikdy nevšimlo. Ovšem to, že se spisovatel, fotograf, ale i velmi schopný matematik cítil lépe mezi dětmi, je jistá věc.

Zvláštní vztah k církvi

Jakoby mu svět dospělých připadal vzdálenější, než ten dětský. Vždyť už neustálé náboženské polemiky jeho otce Charlese a prostředí anglikánské církve, v němž spisovatel vyrůstá, nebudí v chlapci zrovna nadšení. Raději brouzdá stranami knih.

Hltá je ještě dřív, než se vůbec většina jeho vrstevníků i sourozenců (má jich rovnou 11) naučí pořádně číst.

Opravdová Alenka

Autor, který své první povídky a básně píše již v útlém věku, dokáže dokonale přeplouvat z reality do své barevné fantazie a vyprávět o ní natolik chytlavě, že jej jeho dětští posluchači zbožňují.

Inspirují se pohádkami a příběhy, které si Carroll stále vymýšlí, a na oplátku zase ony inspirují jeho. Také pohádková Alenka má jednoznačný původ ve skutečné dívence z Carrollova okolí – Alici Liddellové.

Inspirace z bezvědomí

Ještě jedna velká inspirace však k autorovi občas přichází. Jsou jí jeho stavy silné migrény, které si zaznamenává v denících.

První záchvat s aurou se dostaví v roce 1880. Podle některých odborníků jsou to právě tyto zážitky, z nichž čerpá při popisu podivných Alenčiných stavů v příběhu, kdy kupříkladu vidí velké věci jako malé.

Tyto stavy dávají za vznik dokonce názvu psychické poruchy – syndrom Alenky v říši divů. Navíc je možné, že Carroll trpí i lehčí formou epilepsie. Při dvou svých záchvatech totiž ztrácí vědomí.

Příjezd nejbližších přátel

Těžko říct, zda by vůbec bestseller Alenčina dobrodružství v říši divů vznikl, kdyby se Lewis Carroll nestal učitelem na oxfordské koleji Christ Church, kde sám dříve studoval.

Neseznámil by se tak s novým děkanem Henrym Liddellem, který na Oxford přijíždí se svou rodinou – manželkou Lorinou a dětmi.

Lorina i její ratolesti, zejména sesterské trio Loriny, Edith a Alice, se stanou spisovatelovými spřízněnými dušemi.

Knězem nebudu!

Vzájemné přátelství s rodinou nepoznamená ani menší rozpor mezi Carrollem a děkanem Liddellem. Aby mohl Carroll dále vyučovat na škole, musel se nechat vysvětit na kněze.

Dlouhé roky s tím sám autor počítá, ale když má dojít na lámání chleba, z vysvěcení náhle vycouvá. Dodnes není jasné proč. Ve svých denících se však o sobě vyjadřuje jako o „špatném a bezcenném hříšníku“. Které hříchy má však Carroll namysli? Jedná se snad o choutky, které v něm vyvolávají jeho dětské kamarádky?

Tajná žádost o ruku?

Lewis Carroll si poctivě zapisuje poznámky do deníků. Z 13 knih se však čtyři záhadně ztratí a chybí i několik jednotlivých stran! Jsou to zápisky z období mezi roky 1853 a 1863, tedy v době mezi Carrollovým 22. a 32. rokem. Kam se soukromé deníky poděly?

Odborníci mají vesměs jasno – zničí je Carrollova rodina, aby zůstala jeho pověst neposkvrněna. Rozšířená teorie o zápisku z 27. července 1863 tvrdí, že spisovatel v ten den žádá o ruku Alici Liddellovou. Té je však v tu chvíli pouhých 11 let!

Vyprávění na loďce

Dcera děkana je pro Carrolla múzou. Vždyť samotný děj Alenčiných dobrodružství vzniká na jedné z pravidelných společných projížděk na loďce spisovatele a dětí Liddellových.

„Alenka – dokud ještě byla s rodiči ve své rodné Anglii, říkali jí Alice,“ počíná mladý muž vyprávět, když vesluje 4. července 1862 po Temži. Na ono „zlaté odpoledne“, jak si později zapisuje do deníku, nikdy nezapomene.

Dlouhé přemlouvání

Všichni si na břehu vypíjí čaj, jdou se dokonce společně podívat na Carrollovu sbírku fotografií. „Při této příležitosti jsem jim vyprávěl pohádku o Alenčiných dobrodružstvích v podzemí,“ píše se v Carrollově deníku.

Kdyby jej Alice dokola nepřemlouvala, aby to úžasné vyprávění převedl na papír, možná by autorovo nejslavnější dílo znala jen děkanova rodina.

Léta největší slávy

Alenčina dobrodružství se po svém vydání stávají okamžitě trhákem a pseudonym Lewis Carroll obletí celý svět. Z talentovaného učitele je rázem uznávaný spisovatel, který se musí náhle potýkat s obrovskou slávou. Píše dál.

Vytvoří Alenčino pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla, vydává i své poslední velké dílo The Hunting of the Snark (Lovení Snárka). Mezitím však věnuje spoustu času svému druhému milovanému koníčku – fotografování.

Dětské nahotinky

Stejně jako „se ztratí“ spisovatelovy deníky, záměrnému zničení neujdou ani stovky fotografií. Těch Carroll vytvoří za 24 let své fotografické dráhy dohromady asi 3000. Navíc je jedním z prvních, kdo se vůbec fotografii jako koníčku věnuje.

Ohnivé diskuze však vzbuzují témata, která se na snímcích objevují. Až příliš často totiž na fotografiích figurují malé dívky. A to mnohdy zcela nahé!

Nový objekt zájmu

Co zobrazují snímky, které se rozhodne spálit sám nadšený fotograf? To dnes již nelze říci. I tak se však dochová na 500 obrázků s děvčátky, mezi nimiž nechybí ani Alice Liddellová.

Carroll se fotografování začíná věnovat v roce 1856, přesně v době, kdy se nastěhuje děkan s rodinou na Oxford. Jak však dívka roste, hledá si Carroll nové objekty před svůj fotoaparát.

Coby modelku si zamiluje zejména Alexandru Kitchinovou (1874–1925), přezdívanou Xie.

Konec v 16 letech

Xie (čtěte „Eksi“) je dcera Carrollova kolegy s Christ Church a kmotřenka dánské princezny Alexandry (1844–1925). Spisovatel fotí i její tři bratry, Xie ale věnuje mezi lety 1869 a 1880 nejvíc času i snímků.

Vytvoří jich alespoň 50! Poslední společné focení probíhá těsně před dívčinami 16. narozeninami. Právě v témže roce Carroll náhle přestává fotit nadobro. Proč? To nikdo neví…

Nezadaný boháč

Ačkoliv o ně nejeví příliš zájem, spisovatel se těší zájmu mnoha žen, přestože jej trápí řada neduhů. Kromě koktání je hluchý na jedno ucho, po prodělaném černém kašli má chronicky slabý hrudník, kvůli zranění kolene zase mírně kulhá.

Díky fotografování se však pohybuje ve vyšších kruzích, neustále ve společnosti slavných osobností – vždyť je sám jednou z nich. Úspěch příběhu Alenky v říši divů z Carrolla udělá boháče, přesto své místo učitele na Oxfordu nikdy neopustí.

Viktoriánský kult dítěte

Ne každý je přesvědčený, že má Lewis Carroll pedofilní sklony. Jeho zastánci jej hájí tím, že ve viktoriánském období je dětská nahota v umění zcela běžná. Patří k tehdejšímu takzvanému kultu dítěte.

A tudíž se Carroll údajně nezajímá o malé dívky jako o objekty sexuální, ale jako umělecké. V jeho portfoliu jsou navíc fotografie mužů, žen, starých i mladých, nebo také krajina či loutky.

Jak je však možné, že neexistuje důkaz, že se autor dětských knih vůbec někdy zamiluje do dospělé ženy?