Džang! Džang! Boj! Boj! V oblaku prachu se míhá klubko jezdců před zraky vyprodaného stadionu. Řev, bolestivé výkřiky, ryk poblázněných koní. Krev, pot, prach a jekot fandících diváků. Ptáte se, co to je?

Surová válka s prvky bestiality, divoké ragby na koních? Spíše od všeho trochu. Sledujete afgánský národní sport – buzkaši!

Buzkaši je ve střední Asii oblíbenou kratochvílí už celá staletí. Zábavou, co Evropan je těžko chápe nebo pojmenuje, navíc se cizincům mohou zdát její pravidla nepřehledná snad i zmatená. Název pochází z afghánského buz = koza a kašidant = tahat.

Velký počet jezdců na koních se pere o bezhlavé tělo kozla či telete, jezdci do sebe narážejí, mlátí jeden druhého pěstí nebo bičem, koně se vzpínají. I oni podlehnou atmosféře a koušou své koňské protivníky.

Z jezdců neteče jen pot, ale většinou i krev

Pravidla jsou hodně volná, hráči, jak se zdá, mají povoleno kdeco. Aby zastavili soupeře, obvykle zablokují cestu jeho koni a šlehají jezdce po rukou, ale i přes hlavu, bičem. Z lidí a koní tedy často neteče jen pot, ale i krev.

Jezdci svírají mrtvého kozla a zuřivě se o něj přetahují, zatímco v plné rychlosti pádí po hřišti. Účelem je s mrtvým, bezhlavým kozlem v sedle objet barevný kůl na jednom konci hřiště, přejet na druhý a mrtvolu vhodit do vyznačeného kruhu.

Když se to někomu podaří, je vítěz a požívá na dlouhý čas u svých soukmenovců nehynoucí slávu a často i bohatou odměnu. Soupeři ovšem nespí a snaží se úspěch toho druhého překazit často za každou cenu.

Prostě všichni proti všem. Stejně urputně probíhají boje na tribunách. Policie si mnohdy neví rady a nemocnice mají napilno. Prostě nic pro slabé povahy.

Stěžovat si a protestovat nejde

Traduje se, že dříve používali jezdci místo mrtvého kozla zajaté soupeře. Především u divokých mongolských hord by to nebylo nic neobvyklého. Možná právě buzkaši svou zuřivostí, necivilizovanou surovostí a soustředěním na jeden, jediný cíl vysvětluje, proč Afgánci ve své zemi zavedli tak krutou válku a devastaci svého území.

Hra se rodí v tehdejších krutých dobách, kdy největší zábavou kočovných kmenů je loupení a někdy doslova přetahování se o jídlo. To buzkaši rozhodně velmi připomíná – hoďte kozu mezi vlky a sledujte, co se bude dít.

Je to hra, která má ze všech her na světě nejblíže k opravdovému boji. Azíz Ahmed je vášnivým hráčem buzkaši. Po závodě má ošklivý šrám nad okem, ale jen se usmívá. „Kde by sis chtěl stěžovat?V Moskvě?

“a vybuchne v hlasitý smích. Zachrání ho jeho kůň, který ho z klubka rozvášněných hráčů vyveze. Azíz má špičkového koně, dlouho jej cvičil a dnes na něj nedá dopustit. „Je to můj nejdražší majetek. Kdybych ho prodával, dostanu za něj možná 15 tisíc dolarů (288.

000,- korun)!“

Vycvičit je není lehké

Nedivme se, že takový kůň stojí víc, než některá auta. Jezdec musí být s koněm dokonale sehraná dvojice, jinak je šance na úspěch mizivá. Tohle plemeno je jsou rychlé, hbité a vytrval. Navíc jsou připraveni kousnout nebo kopnout dřív, než se člověk naděje.

Vycvičit je není lehké. Hráč je často řídí pouze koleny ruce potřebuje k ochraně kozla a odrážení soupeřů. Spadne-li jezdec musí kůň okamžitě zastavit na místě, aby mohl hráč rychle nasednout a zapojit se, bez velkého prodlení zpět do hry.

„Je to strašně divoká hra plná násilí Když se houf koní s vyvalenými bělmy řítil přímo k tribuně, instinktivně jsem couvnul,“ vzpomíná fotograf jedné známé agentury.