Vánoce jsou dnes časem hojnosti, ale v minulosti k nim patřila spíš střídmost a sebezapření. Adventní půst lidé v dávných časech berou hodně vážně.

Středověký i raně novověký člověk vstupuje do svátků prostřednictvím ticha, jednoduché stravy a přísných pravidel, která by dnešní lidé většinou jen těžko zvládali.

Ve středověku začíná adventní půst už na konci listopadu a trvá až do Štědrého dne. Církevní předpisy jsou strohé, přísné a naprosto jasné, nesmí se jíst žádné maso, omezené jsou mléčné produkty, pije se méně vína a minimum je také hlučné zábavy.

„Advent není jen přípravou na svátky, ale také duchovní cestou k pokoře,“ vysvětluje historik Josef Pekař (1870–1937).

Lidé se zdržují svateb, tancovaček i hudby a dokonce i hostiny šlechticů mají být v této době mnohem tišší a skromnější.

Co na stůl smí a co nesmí

Jídelníček se v minulosti řídil především aktuálně panující zimní sezónou, na talíř se proto dostávaly hlavně luštěniny, dále kaše, chléb, zelí, ryby a oleje.

Postní kuchyně je ale tehdy přesto velmi pestrá, tvoří ji rybí polévky, sušené ovoce, makové pokrmy nebo jídla z kapra a štiky. Zakázané jsou zabíjačky i tučné sýry.

Raně novověké účty ze šlechtických dvorů ukazují, že dokonce i bohatí lidé v tomto období sahají po jednodušších pokrmech. Půst zkrátka není jenom povinnost, spojuje všechny vrstvy společnosti od těch nejchudších rolníků po nejbohatší šlechtice.

Půst příprava na zázrak

Půst vytváří kontrast, čím je advent tišší a skromnější, tím je naopak Štědrý den slavnostnější.

Ovšem i v tento den teprve po západu slunce může rodina servírovat bohatší pokrmy, u nichž se symbolicky láme období zdrženlivosti do času, kdy je povoleno dopřát si něco dobrého. Dodržování půstu má i sociální rozměr:

myslí se na chudé, sbírá se almužna, sdílí se skromná jídla. Protože třeba podle názoru církve jedině přes dodržení půstu může člověk skutečně pocítit radost z příchodu Vánoc.