Mnich Antonín se právě prochází na kopci nedaleko svého kláštera, když v tom si povšimne, jak ze země trčí tři stříbrné pruty. Zcela ohromen nechá na místě svoji kutnu (mnišský oděv) a utíká o nálezu zpravit pátera.
Ať už je pověst o objevení stříbra v Kutné Hoře pravdivá nebo ne, realitou zůstává, že české království na něm pohádkově zbohatne.
Ve středověku na tom nejsou české země s peněžní soustavou nejlépe.
Ačkoliv se zde již od dob přemyslovského knížete Václava (asi 907–935) používá ke směnám denár, historicky první tuzemská mince se postupem času opotřebovává a tím ztrácí na hodnotě.
Zásadní klacek pod nohy oběživu hodí kníže Břetislav I. (asi 1002–1055), a to když v mincích sníží obsah stříbra, čímž jeho už tak kolísající užívanost ještě srazí.
Čím dál častěji se tak lidé uchylují k platbě surovým stříbrem, které na hodnotě neztrácí. V první polovině 13. století přibudou jako platidlo ještě tzv. brakteáty, což jsou stříbrné mince, které mají podobu velmi tenkého plíšku oraženého jen na jedné straně.
Na tvrdou měnu s mezinárodní prestiží si však české země budou muset ještě chvíli počkat.
Odborníci z Itálie
Píše se rok 1290, když jsou v zemi u Kutné Hory objevena rozsáhlá ložiska stříbra.
Zdali má nález na svědomí cisterciácký mnich, jak praví legenda, nebo k němu došlo jiným způsobem, nelze již dnes zjistit, co ale víme je, že záhy místo doslova oblehnou zvědavci s krumpáčem na rameni.
Pozemky, na nichž se rozhodují kopat, ale patří klášteru v Sedlci, hned od začátku se proto řeší otázka, kdo má mít z naleziště zisk. Právní vakuum se rozhodne vyplnit král Václav II. (1271–1305).
Moudře se rozhodne nečinit tak zbrkle, nýbrž si na pomoc přizvat zkušené odborníky.
„Poslal tedy král do Florencie, muže umělé, totiž Reinharda, Alfarda a Cynona Lombardského povolal, kteří v takových záležitostech tak velikou měli zkušenost, že užitečné říditi mohli tak velikou věc,“ dočteme se ve Zbraslavské kronice o pozvání trojice italských bankéřů, kteří Václavovi sepíší hornický řád Ius regale montanorum.
Svoboda od daní
„Rozsáhlé dílo o čtyřech knihách upravuje podmínky těžby, povinnosti a pravomoci těžařů, řeší i sociální otázky havířů,“ shrnuje obsah historicky první úpravy horního práva ve střední Evropě současná česká historička Kateřina Charvátová.
Zákoník stojí na dvou základních pilířích: Horní svoboda zaručuje havířům právo těžit i bez souhlasu majitele pozemku a takzvaný horní regál pak určuje panovníka jako svrchovaného majitele veškerého nerostného bohatství.
Spolu s výhradním předkupním právem na vytěženou rudu tyto dva principy Václavovi zajišťují, že z nálezu stříbrné žíly v Kutné Hoře nepřijde zkrátka. Zbožný král to pak Sedleckému klášteru vykompenzuje alespoň osvobozením „na věčné časy odevšech berní a daní“.
Žádaným 250 let
V nalezení bohatého ložiska stříbra uzří Václav příležitost, jak do „nespořádaného užívání peněz v zemi české“ vnést trochu té štábní kultury.
Dle francouzského vzoru se někdy mezi lety 1300 až 1305 pustí do velkolepé mincovní reformy, jejímž hlavním výsledkem je vznik zcela nového stříbrného platidla – pražského groše. A nutno říct, že si hned získá nejen v Čechách značnou oblibu.
Brakteáty vedle něj působí jako knoflíky chudých příbuzných a ani svatováclavský denár se groši nemůže měřit ve váze, hodnotě a prestiži. Pražský groš váží kolem 3,6 gramů a vyniká jak svými rozměry, tak velkou ryzostí stříbra.
Kromě toho je oražen na obou svých stranách – na přední je vyobrazena královská koruna, na té zadní heraldický český lev.
„Groš se stal nejžádanější středoevropskou stříbrnou měnou a základní měnovou jednotkou v Čechách až do roku 1547,“ doplňuje dvojice českých historiků Martin Pitro a Petr Vokáč.
