Otevře oči, ale myšlenkami je stále pevně upřen na výjevy, které se mu před chvílí honily hlavou. „Musím je namalovat, než je zapomenu,“ pomyslí si, vezme štětec a přiskočí k plátnu.

František Kupka se nechá inspirovat čímkoliv, samotnou práci ale náležitě promýšlí. I proto jeho díla patří mezi ta nejceněnější u nás.

Někoho políbí štěstěna. Františka Kupku (†1957), který se narodí 23. září 1871 v Opočně na Královéhradecku, jako malého kousne labuť. Stane se to prý zrovna, když se s ním maminka chlubí sousedkám.

Ne snad z důvodu přemnožení zdejší vrubozubé populace se početná rodina Kupkových hned další rok stěhuje do vedlejší obce, do Dobrušky. Zde František stráví nejen své dětství, ale také se u mistra Josefa Šišky vyučí sedlářskému řemeslu.

Sešívání koňských sedel mu ale nic neříká, mnohem raději maluje. A to téměř cokoliv. Maluje obrázky svatých, vývěsní štíty i pivní tácky, čímž si také vydělá své první peníze.

Zdrženlivý otec

„Byla by věčná škoda nedat tak talentovaného chlapce, jako je tvůj syn, na příslušná malířská studia,“ domlouvá starému Kupkovi dobrušský starosta Josef Archleb (1843–1913).

Otci, který pracuje na radnici jako městský tajemník, se to vůbec nelíbí. Umění je přeci vysoce nejistá práce a navíc taková škola něco stojí.

Na to Archleb reaguje nabídkou, že si placení studijních výloh mladého Františka Kupky vezme alespoň zčásti osobně na starost. „Inu dobrá,“ svolí nakonec otec.

Tak se budoucí malířský mistr dostane do učení ředitele jaroměřské Státní řemeslné školy, Aloise Studničky (1842–1927). Ten Kupku zasvětí do základů umělecké tvorby, vysvětlí mu problematiku abstrakce i teorii barev.

Kupka se o tříměsíčním školení u Studničky později vyjádří jako o nejšťastnějším období jeho života.

Svůj díl na tom má jistě i fakt, že se zde poprvé zamiluje, ovšem pouze platonicky… Studničkova snaha se vyplatí a jeho chráněnec je v roce 1888 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze.

Zádumčivý filozof

V ateliéru historické a náboženské malby Františka Sequense (1836–1896), autora nástěnných maleb v Martinické kapli chrámu sv. Víta, Kupka studuje čtyři roky. Mezitím zabředává do tepu velkoměsta.

Už od dětství byl spíš samotář, vedl hluboké niterné úvahy o životě, poznání i mystice. Nezřídkakdy se utápěl v melancholických stavech.

Dokonce si změní jméno na Dobroš, v čemž skloubí jednak název obce, v níž vyrostl, a jednak jméno jednoho ze svých vzorů, Mikoláše Aleše (1852–1913).

Po absolutoriu Kupka zamíří do Vídně, kde poprvé silněji přičichne ke spiritualismu, konkrétně k tehdy velmi populární teosofii.

„Módní teosofie, rozšiřovaná jako nové intelektuální náboženství, stavěla na dávném protikladu mezi duchem a hmotou a hlásala, že za tímto vnějším světem fyzickým je ještě mnohem složitější a podstatnější svět duchovní – do něho se musí umělec dostat, chce-li poznat tajemství lidské existence,“ vysvětluje současný český historik umění Petr Wittlich (*1932).

Teosofií je ovlivněn například Kupkův pozdější cyklus Cesta ticha, do níž patří slavná malba Vzdor – Černý idol…

(redakčně pokráceno, zbytek článku najdete v časopise History revue)