Malá ves s rodokmenem, sahajícím do druhé poloviny 19. století, žila z tvrdé práce a nadějných vyhlídek na lepší budoucnost. Stereotypní poklid však 13. července 1943 narušily zvěsti, že se k obci blíží vojsko. Vojsko, které Český Malín po svém příjezdu ihned nekompromisně obklíčilo.
S přilbami pevně naraženými na hlavách a samopaly v ruce vojáci bušili na domovní dveře i okna ve snaze nahnat zmatené obyvatele na náves. Všechny do jednoho.
Ačkoli na prosby a dotazy se nikdo neobtěžoval odpovídat, nepřátelé si mezi sebou vesele šuškali, že za 20 minut bude jistě po všem. V početném houfu dostrkali místní až do sousedního Ukrajinského Malína kde se otevřelo peklo.
Žhavé peklo
Vojáci zmatené obyvatele nejprve roztřídili podle věku a pohlaví a v nevídané euforii zapálili přilehlé domy. Kdo se snažil v nestřeženém okamžiku uniknout schytal spršku německých nadávek a nakonec ránu do zad.
Když se třídění „odpadu“ ukázalo jako zdlouhavé, všechny muže i několik žen nahnali do nejbližšího kostela, který polili hořlavinou a zapálili. Zbytek vystrašených byl pod falešnými záminkami odveden zpět do Českého Malína, kde byla prolévána krev nanovo.
Pach spáleného masa
A vskutku bestiálně. Někteří byli upáleni v nitru svých domovů, druzí chladnokrevně vražděni v nemocnicích. Dvě z menších dětí, které se rozhodly prosit o milost, nacisté nabodli na bodáky a vhodili do plamenů.
Mučení zakusila také jistá stařenka, již vojáci zamkli do prasečího chlívku – ten v návalu ďábelské euforie zapálili a pro jistotu ještě pokropili sprškou kulek.
Po celém městě se linul štiplavý zápach spáleného masa, ve větru povlávaly cáry zčernalého oblečení. Důvod, proč se Český Malín ocitl na černé listině, se však nikdy nepodařilo dostatečně objasnit.
Podle historiků k masakru totiž neexistovala jediná, byť sebemenší záminka – 532 osob proto zemřelo zbytečně.
