Jsou to celebrity mezi kosmickými objekty, jejich fotografie z roku 1995 se stane jedním z jednoznačně nejslavnějších snímků vesmíru vůbec. Vznášejí se dalekými temnotami a dávají život novým hvězdám, jedna extrémně jasná ten jejich však ohrožuje…
Objekt M16 či NGC 6611, známý spíše pod názvem Orlí mlhovina, je jeden z nejúchvatnějších a nejsnadněji pozorovatelných objektů ve vesmíru.
Jde o malou otevřenou hvězdokupu v souhvězdí Hada, kterou mezi lety 1745 a 1746 objeví švýcarský astronom Jean-Philippe Loys de Chéseaux (1718–1751).
Od Země je vzdálena asi 7000 světelných let (jeden světelný rok se rovná 9,4 bilionu kilometrů, například Proxima Centauri, nejbližší hvězda naší Sluneční soustavy, se nachází ve vzdálenosti „pouhých“ 4,2 světelných let).
Astronomické ikony
Za velmi dobrých pozorovacích podmínek ji můžeme spatřit prostým okem jako slabou mlhavou skvrnu. Hvězdokupu obklopuje emisní mlhovina s označením IC 4703, složená převážně z plazmatu, který vyzařuje barevné světlo.
Její nejjasnější část na fotografiích vykresluje tvar letícího orla s roztaženými křídly, v severní části se do ní pak zařezává temná prachová oblast ve tvaru klínu.
Když se na ni s příchodem roku 1995 zaměří slavný Hubbleův vesmírný dalekohled, objeví vědci na snímcích útvary, které se rázem stanou astronomickými ikonami.
Hvězdná porodnice
V centrální části mlhoviny vystupují temné siluety – tři dlouhé sloupy tvořené hustým plynem a prachem, osvětlené horkými hvězdami, které si vyslouží označení Pilíře stvoření (někdy také Sloupy stvoření), protože v jejich nitru vznikají nové hvězdy.
Délka největšího pilíře, situovaného vlevo, je odhadována na čtyři až pět světelných let a je asi dvakrát větší než délka pravého.
Pilíře vznikly působením hvězdných větrů obřích hvězd o hmotnosti několika Sluncí (Slunce je v astronomii jednotka pro vyjádření hmotnosti hvězd), které vyzařují vysoce energetické fotony.
Nešťastné vyhlídky
Ty ionizují jejich okolí a způsobují rozpad atomů vodíku na páry protonů a elektronů.
V místě jejich kontaktu vznikají díky vzájemnému působení rozpínajícího se plazmatu a okolní chladné neutrální hmoty rázové vlny, které pak okraje oblaků prachu a plynu potrhají a vytvarují do složitých struktur.
Vyzařování mladých hvězd, které již začaly svítit, však Pilíře postupně rozrušuje a majestátní oblaky tak ztrácejí hmotu rychlostí asi 70 Sluncí za milion let.
Jejich hmotnost odborníci odhadují na 200 Sluncí – do konce jejich existence by jim tak měly zbývat necelé 3 miliony let.
Ničivá vlna
Hvězdné záření však není jediná hrozba, které Pilíře čelí. Další nemilé překvapení čeká s příchodem roku 2007 vědce pracující se Spitzerovým vesmírným dalekohledem (největším infračerveným teleskopem, který byl vypuštěn do vesmíru).
Na nově pořízených snímcích si povšimnou rozpínajícího se mračna horkého prachu, který by mohl být pozůstatkem výbuchu nedaleké supernovy. Ta mohla podle všeho explodovat již před 6000 let a Pilíře stvoření zničit!
„Jen vrcholy pilířů a některé části uvnitř jsou dostatečně husté, aby odolaly nárazu. Zbytek bude rázovou vlnou rozdroben,“ předpokládá francouzský astrofyzik Nicolas Flagey.
Pohled do minulosti
O tom se však budeme moci přesvědčit až za dalších zhruba 1000 let, kdy k Zemi teprve doputuje světlo, které nám mlhovinu ukáže v její nové podobě – pohled do vesmíru je pro pozemšťany vždy pohledem do minulosti.
Pokud se mohutné sloupy skutečně rozpadnou a prach a plyn budou odfouknuty, novorozené hvězdy budou odkryty, prachové trosky se však mohou stát materiálem pro tvorbu další generace hvězd.
