Jezuité si po bitvě na Bílé hoře před lidmi neberou žádné servítky a snaží se je obrátit na katolickou víru radikálními způsoby. „Spalte ten blud kacířský,“ přikazuje jezuitský páter Antonín Koniáš.

Osobuje si právo rozhodovat o tom, které knihy jsou dobré a špatné. Mnoho kacířských knih nechává Antonín Koniáš (1691–1760) spálit na hranici, což vzbudí mezi lidmi rozruch.

Například už v roce 1717 prosí královehradecký biskup jezuitské misionáře, ať s pálením knih přestanou, že to už příliš pobuřuje lid. Koniáš vydává v roce 1729 knihu Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající.

Inspiruje se tu indexy zakázaných knih vydávaných papežskou stolicí v Římě a přidává vlastní úvahy nad závadností publikací. Nevhodné pasáže v jinak přijatelných knihách černě přeškrtá.

Když podle něj není možné v knize rozeznat bludy, navrhuje přednést formuli podobnou jako je ta používaná při vymýtání ďábla. Její slova způsobí, že se kniha otevře přímo na místě s kacířským textem.

Každé ničení jednou skončí

Jezuita Koniáš se obává každé české písemnosti sepsané v letech 1414–1620. „Protože pokud se dostatečně a patrně poznati nemůže, zda autor či překladatel jejich byl římský katolík, k bedlivému rozvážení se vzíti mají,“ rozdává rady, jak raději pečlivě zkontrolovat každou knihu než nechat projít byť jenom jediný kacířský spis.

Hon na knihy probíhá od bitvy na Bílé hoře až do počátku 18. století. Samotnému Koniášovi a jeho působení se přisuzuje spálení asi 60 000 knih, mnozí historikové toto číslo ale rozhodně považují za velmi přehnané.

Podle katalogů závadných knih, které dostávali pro svoje potřeby misionáři, mělo ničení knih skončit v roce 1733. „Nelze vyloučit, že někde pokračovalo, určitě ale bez schválení církevních vrchností,“ vysvětluje současná francouzská historička Marie-Elizabeth Ducreux.

Situaci vidí černě

Třebaže jezuitům jde hlavně o katolickou víru, i mezi nimi se najdou učení muži a vlastenci.

„Kultem minulosti, láskou k rodné mluvě, sběratelskou a publicistickou činností na poli vlastivědy připravovali obrození,“ píše český literární historik Arne Novák (1880–1939).

Příkladem je jezuitský spisovatel Bohuslav Balbín (1621–1688). Jiní lidé ale vidí situaci Čechů mnohem černěji. „Zde počíná se smutná doba jazyka a literatury české.

Ten jazyk, který nedávno u všech soudů obyčejným a chloubou urozenstva byl, nyní v potupu vešel,“ vrací se k situaci v 17. století později český jazykovědec Josef Jungmann (1773–1847). Vyslovil, co si tenkrát mysleli všichni.