Erupci indonéského vulkánu před více než 200 lety následuje nezvykle studená doba, která ovlivní životy milionů lidí na severní polokouli.

Na základě výzkumů prováděných v posledních letech však vědci zjistí, že Tambora není prvním ani jediným viníkem klimatických změn v období, které se do dějin zapíše jako „rok bez léta“.

První varování o blížící se katastrofě vyšle stratovulkán Tambora, tyčící se k nebi na severu indonéského ostrova Sumbawa, už roku 1812, kdy vypustí obrovský černý mrak.

Teprve 5. dubna 1815 se však o slovo přihlásí pořádně – probudí se k životu a začne hlasitě burácet.

O pět dní později pak dojde k erupci asi 20krát silnější než výbuch Vesuvu v roce 79. Do ovzduší vyvrhne na 150 km3 tekoucí lávy, sopečného popela a dalších vulkanických produktů, uvolněná energie odpovídá 170 000 atomových pum svržených na Hirošimu.

Smrtonosný popel

V okruhu několika desítek kilometrů potká strašlivou smrt na 10 000 lidí, dalších téměř 100 000 zahyne během následujících měsíců.

Sumbawu a okolní ostrovy pokryje silná vrstva popela, která zahubí téměř všechnu faunu a zničí veškerou vegetaci, včetně zemědělských plodin.

Sopečný materiál společně s plyny vystoupá až do stratosféry a postupně se začne rozšiřovat nad velkou částí severní polokoule.

Teploty v zimních měsících se toho roku příliš neliší od teplot předchozích let, na jaře roku následujícího se však nezačne oteplovat.

Prchá každý, kdo může

Sníh padá ještě v květnu, pak ho vystřídají silné deště a skromnou úrodu nakonec poničí bouřky a kroupy. Řadu zemí ochromí hladomor, ke kterému se později přidá i epidemie tyfu a cholery – už tak vysoká úmrtnost se zvýší přibližně na dvojnásobek.

V Severní Americe v létě zamrzají jezera i řeky, tisíce farmářů s rodinami se stahují do centrální části světadílu. Až donedávna se odborníci domnívají, že je erupce Tambory jedinou příčinou dlouhodobého ochlazení a dalších ničivých následků.

Výbušná neznámá

Zemi sice skutečně značně ochladí, protože do ovzduší vypustí aerosoly kyseliny sírové, které brání přístupu slunečních paprsků, výrazný teplotní pokles však začne už o několik let dříve.

Na základě analýzy více než 200 let starých vzorků ledu z Arktidy a Antarktidy vědci zjistí, že roku 1808 muselo dojít k masivní sopečné erupci.

Stopy kyseliny sírové v ledu naznačují, že byla asi z poloviny tak silná jako erupce Tambory – do ovzduší uvolnila přibližně 100 milionů tun sirných plynů, tedy množství, které na několik let ochlazení bohatě stačí.

Důkazy nad zlato

V té době však žádný výbuch není lidskou rukou zaznamenán, což celé události přidává na záhadnosti. Částečně ubrat ji má až v létě roku 2014 dvojice doktorů Alvaro Guevara-Murua a Caroline Williamsová z Bristolské univerzity.

V zápisech kolumbijského vědce Francisca Josého de Caldase (1768–1816) narazí na zmínky o atmosférických jevech v Bogotě.

Počasí podle něj bylo neobvykle chladné a od prosince 1808 dokonce pozoroval průhledný mrak, blokující sluneční svit, viditelný po celé zemi – podle všeho mělo jít právě o aerosol kyseliny sírové.

Ztraceno v čase

Jeho zdrojem byla pravděpodobně sopka ležící někde na jižní polokouli, konkrétně v tropickém pásu, který se táhne od Kolumbie a Peru přes Tichý oceán až k Indonésii.

Počátkem 19. století bychom v něm našli jen hrstku evropských osad, jejichž obyvatelé by záznam o erupci mohli pořídit, a v tamních domorodých kmenech se informace předávají pouze ústně, tudíž se netěší příliš vysoké životnosti.