Mohutné ledovce, krásné fjordy, žulové skály, sopky, nádherná jezera, národní parky, zelené lesy, stovky opuštěných ostrůvků.

To je Patagonie – odlehlý cíp Jižní Ameriky s nevšedně pestrou a zároveň nevídaně surovou přírodou, který za svobodu bojuje už celé stovky let.

Oblast přezdívaná „konec světa“ se rozkládá ve spodní části jihoamerického kontinentu, na území Chile a Argentiny, jižně od řek Río Colorado a Biobío.

Přestože při pohledu na mapu působí ve srovnání se zbytkem kontinentu nicotně, rozlohou přesahuje jeden milion km2, což je přibližně tolik, kolik plochy v Africe zabírá Egypt. Jižně, směrem k Antarktidě, na Patagonii navazuje Ohňová země s proslulým mysem Horn.

Celou oblastí se táhnou pouze dvě hlavní silnice – legendární Ruta 40 s délkou přes 5 100 kilometrů, která kopíruje Andy, a pobřeží Atlantického oceánu lemující Ruta 3.

Čest Evropě

Lidé se ve Střední a Severní Americe usazují pravděpodobně už před 30 000 lety, osídlení se pak postupně šíří směrem na jih. Patagonskou oblast dobudou koncem poslední doby ledové, tedy kolem roku 10 000 př. n. l.

Protože přicházejí ze severu, dokáží se dokonale přizpůsobit zdejším drsným klimatickým podmínkám.

Prvním Evropanem, kterému se přes nehostinné patagonské vody podaří dorazit k jižnímu cípu kontinentu, se počátkem roku 1520 stane portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães (1480–1521), jehož jméno dodnes nese průliv oddělující pevninskou část kontinentu od Ohňové země.

Hlavy jen k opasku

„Jednoho dne jsme k našemu úžasu na pobřeží spatřili muže obří postavy,“ líčí kronikář první cesty kolem světa Antonio Pigafetta (1491–1534). „Byl tak vysoký, že mu hlava nejvyššího z nás sahala jen k opasku.

Náš kapitán pojmenoval tento národ Patagonci,“ dodává. Magalhães původní obyvatele podle všeho považuje za obry s velkýma nohama – v jejich jazyce je pata výrazem pro nohu a gón pak zveličující přípona.

V současné době Patagonii obývají necelé 2 miliony lidí, včetně statisíců původních obyvatel, Mapučů, kteří se zde usadí mezi 7. a 16. stoletím.

Nekončený boj

Ti se v předkolumbovských dobách dokáží úspěšně ubránit začlenění do obrovské říše Inků a později zdatně bojují i proti španělským dobyvatelům, problémy s právem na sebeurčení ale řeší i v posledních letech – požadují větší autonomii a domáhají se své půdy, skupované zahraničními milionáři.

Jedním z nich je italský podnikatel Luciano Benetton (*1935), který v argentinské části Patagonie vlastní téměř 900 000 hektarů půdy, ze které se muselo vystěhovat několik mapučských rodin.

Vytoužená spása

Za zachování patagonské přírody však neúnavně bojuje například americká ochránkyně přírody Kris Tompkinsová (*1950) tím, že dlouhodobě skupuje tamní půdu, aby se její pozemky po dohodě s chilskou prezidentkou staly součástí sítě několika chráněných národních parků.

Současní boháči však nejsou zdaleka prvními, kdo si na patagonské území dělá zálusk.

Když v polovině minulého století do argentinského prezidentského křesla usedne Juan Perón (1895–1974), pomůže nacistickým válečným zločincům a kolaborantům z dříve okupovaných zemí uniknout spravedlnosti.

Úkryt nestvůr

Argentinské ambasády tak na jeho povel mezi lety 1946–1952 vydají nevyplněné pasy asi 12 000 německých lékařů, politiků a diplomatů, kteří převážně prchají právě do odlehlé Patagonie.

Dočasný úkryt tu najde například osvětimský „anděl smrti“ Josef Mengele (1911–1979) nebo jeden z hlavních organizátorů holokaustu Adolf Eichmann (1906–1962).