Letos v létě tomu bude 71 let, co se na atlantském pobřeží Floridy začala psát nová kapitola dobývání vesmíru. Z původní vojenské zkušební střelnice určené k testování bojových zbraní se stane jeden ze základních kamenů světové kosmonautiky…

Je ráno 24. července 1950, technici v provizorním velícím středisku nedaleko nově vybudované odpalovací rampy č. 3 napjatě odpočítávají vteřiny, které přepíší dějiny kosmonautiky.

Jakmile hodiny ohlásí 9:28, balistická dvoustupňová raketa V-2, používaná nacistickým Německem během 2. světové války, zažehne motory a zvedá se do vzduchu.

První stupeň se v 16 kilometrech odpojí a následně exploduje, zbytek rakety dosáhne celkové výšky 320 kilometrů. Celý národ jásá – Amerika právě jako první pokořila hranice vesmíru.

Mexiko nestačí

Když ministerstvo obrany ve 2. polovině 40. let minulého století uvažuje o vývoji bezpilotních bojových prostředků dlouhého doletu, je mu jasné, že střelecký sektor střelnice White Sands Proving Ground v Novém Mexiku o délce necelých 220 kilometrů nebude dostačující.

Pouští se tedy do hledání vhodnějšího místa pro zkoušky zbraní.

Ve hře jsou tři lokality – tichomořské pobřeží na severu Washingtonu, oblast u města El Cento v jižní Kalifornii a řídce obydlené okolí majáku na mysu Canaveral, táhnoucího se podél floridského pobřeží.

Hrdý vítěz

Ustanovená komise se rozhodne pro kalifornskou variantu, což se však nezamlouvá Mexiku, protože by rakety létaly přes jeho území.

Mínusem Washingtonu jsou zase špatné klimatické podmínky, ze souboje tedy roku 1948 vítězně vychází Florida. „Jednou z věcí, které hrály pro mys Canaveral, bylo samozřejmě to, že když jste chtěli z východního pobřeží Floridy odpalovat rakety, letěly nad oceán, nikoli přes obydlené oblasti,“ popisuje výhody historik Roger McCormick.

Jedna výhoda za druhou

Kromě toho jsou na Canaveralu až na letní a podzimní hrozbu hurikánů dobré klimatické podmínky a Bahamské ostrovy patřící spojenecké Velké Británii nabízejí možnost umístění radiolokačních a sledovacích stanic.

Nespornou výhodou floridského mysu je také jeho blízkost k rovníku – rakety zde při startu mohou využívat rotace Země, jejíž rychlost je nejvyšší právě na rovníku.

„Start rakety z mysu Canaveral je tak o něco efektivnější, i vzhledem k potřebnému množství paliva,“ vysvětluje McCormick. Zřízení nové zkušební střelnice Eastern Test Range podpisem 11. května 1949 potvrdí prezident Harry Truman (1884–1972).

Roste jako z vody

Vzápětí se rozjíždějí spletitá jednání s místními obyvateli o výkup jejich nemovitostí a v následujícím roce už mohou stavební práce na největší americké kosmické základně začít.

Se vznikem Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) v roce 1958 však vyvstává potřeba najít prostory pro nový kosmodrom a prst nakonec padne na ostrov Merritt mezi mysem Canaveral a floridským pobřežím.

Tam o 4 roky později NASA otevírá brány nového Kennedyho vesmírného střediska o celkové rozloze 567 km2, v jehož areálu vyroste asi 700 budov a několik desítek odpalovacích ramp.

Ve světle reflektorů

Ty nejznámější, označené 39A a 39B, se později stanou dějištěm slavných historických událostí, jako je vypuštění raketoplánu Challenger či Saturn V s modulem Apollo 11 a Neilem Armstrongem (*1930–2012), Buzzem Aldrinem (*1930) a Michaelem Collinsem (*1930) na palubě.

Dnes už je v provozu ramp jen pět, zbytek byl zlikvidován.

Historické milníky se ale na Canaveralu stále odehrávají, ten poslední zaznamená Startovací komplex 41 na konci loňského července, kdy směrem k Marsu vypustí dvoustupňovou raketu Atlas V s roverem Perseverance.