Za svou kariéru publikuje několik stovek vědeckých prací a stane se předním expertem v oblasti aplikované dermatologie. Po jeho smrti ho celá Amerika oslavuje jako velkého vědce, který dokázal nemožné. Za jeho úspěchem ale stojí děsivá minulost…

Pochází z chudé židovské rodiny imigrantů, živořící ve Filadelfii na jihovýchodě Pensylvánie. Už jako malý kluk Albert Kligman (1916–2010) projevuje neobvyklý zájem o rostliny a houby, které ho naprosto fascinují.

Touží být přírodovědcem, jeho rodiče si ale takovou finanční zátěž nemohou dovolit.

Díky štědré pomoci rabína Simona Greenberga (1901–1993) ale nakonec přece jen může nastoupit na Pensylvánskou státní univerzitu, odkud v roce 1942 odchází s doktorským titulem v oboru botaniky.

Spásný nápad

Rychle mu však dojde, že jako botanik se neuživí – nastupuje na lékařskou fakultu, kde se zabývá studiem hub a o pět let později už si za jméno může připsat titul doktora medicíny.

Kývne na spolupráci s katedrou dermatologie a díky svým zevrubným znalostem života hub se brzy stává špičkovým specialistou na nejrůznější kožní onemocnění.

Netrvá však dlouho a Kligman stojí před problémem v podobě nedostatku dobrovolníků pro testování svých léčebných metod. „No jistě, věznice! V těch se to musí kožními chorobami jen hemžit!“ zvolá roku 1950 vítězoslavně.

Akry lidské kůže

Odezva je ale k jeho velkému zklamání nulová.

Když však ošetřovatelé v nechvalně proslulé filadelfské věznici Holmesburg u vězňů zaznamenají rostoucí počet případů dermatofytóz (plísní a hub napadajících kůži, vlasy a nehty), vedení se rozhodne na Kligmanovu nabídku kývnout.

S kožními problémy lékař rychle zatočí a na oplátku od vedení dostane možnost provést na trestancích sérii experimentů. „Jediné, co jsem před sebou viděl, byly akry lidské kůže… Připadal jsem si jako farmář, který poprvé spatří úrodné pole,“ vzpomíná.

Vyřádí se na (ne)vinných

Zpočátku se vězni k účasti na pokusech hlásí sami – odměnou jim je 10 dolarů a pobyt na marodce. Benefity ale postupně odpadnou, k účasti musejí vězně násilně nutit dozorci a Kligman ve svých pokusech přitvrdí.

Kůži svých subjektů leptá kyselinami a korozními roztoky, vystavuje ji popálení i mikrovlnnému záření. Odstraňuje jim potní žlázy, implantuje zvířecí kůži. Brzy naráží na další problém – docházejí mu finance. Štěstěna mu ale přeje.

Dotované týrání

Od americké armády a farmaceutických firem Johnson & Johnson a Dow Corning v roce 1965 získává grant ve výši 10 000 dolarů, aby na vězních testoval nejrůznější kosmetické přípravky.

To ho rychle omrzí, a tak do svého portfolia testovaných preparátů pod záštitou sponzorů postupně přidává nejrůznější žíravé sloučeniny, antidepresiva, halucinogenní drogy či nebezpečnou válečnou chemikálii Agent Orange.

Utrum jeho ďábelskému řádění dočasně učiní Úřad pro kontrolu potravin a léčiv, který mu v roce 1966 na půl roku veškerou činnost zakáže.

Trestu se vyhne

Jeho působení ve věznici definitivně ukončí až změna jejího vedení o osm let později.

Tehdejší senátor Ted Kennedy (1932–2009) Kligmanovy praktiky přirovná ke zvěrstvům, k nimž docházelo v koncentračních táborech Osvětim a Dachau, zvrhlý doktor za ně však pro nedostatek důkazů nikdy souzen není.

V Pensylvánii prožije klidný zbytek života, jehož úroveň navýší tučná renta za patent na přípravek Retin-A, jeden z nejznámějších léků na akné.