V lidské historii se objevilo nemálo podvodníků, kteří tu s větším, tu s menším úspěchem balamutili své okolí. Jen několika z nich se však podařilo obelstít opravdu velké množství lidí, a to tak dokonale, že někteří jejich podvrhům věří dodnes.
Jak toho docílili? A nemohly tomu napomoci i historické události?
Jméno Adolf Hitler táhne
Obrovskou senzaci vzbudily v roce 1983 v tehdejším západním Německu tzv. Hitlerovy deníky. Jednalo se o soubor asi 60 rukopisných diářů v černých kožených deskách.
Adolf Hitler po sobě sice zanechal knihu Mein Kampf a byly rovněž zaznamenány i desítky jeho projevů, ale získat něco z jeho soukromí a myšlenek by pro mnoho lidí stále znamenalo opravdové terno.
To věděl i Konrad Kujau, který již v minulosti prodával upomínkové předměty z nacistické éry, k nimž vyráběl i padělané doklady. V roce 1975 se tak pustil do díla a začal vytvářet Hitlerovy deníky kombinací jeho projevů a zpráv z „vůdcova“ soukromí.
Věrohodná historka
Velmi brzy se dostal mezi významné sběratele. Vymyslel si totiž příběh, že deníky pocházejí z letadla, které 20. dubna 1945 převáželo deset beden tajných dokumentů a havarovalo na německé straně Krušných hor.
Touto historkou přesvědčil i redaktora týdeníku Stern Gerda Heidemanna, který byl nacismem doslova posedlý – koupil například jachtu Hermanna Göringa. Byl proto natolik nadšený existencí deníků, že se dal velmi snadno přesvědčit o jejich pravosti.
Po dlouhých jednáních Kujau deníky Sternu prodal za neuvěřitelnou částku 9,3 milionu německých marek.
Amatérský padělatel
Redaktoři sice požádali několik historiků o posudek, ukázali jim však jen několik listů a zanedbali jakékoli důkladné ověření. Jen co noviny vyšly, přihlásili se další vědci s podezřením, že se jedná o padělky.
Do případu se vložila i policie a okamžitě se ukázalo, že deníky vskutku nejsou originálem. Kujau sice velmi dobře napodobil Hitlerovo písmo, ale psal inkoustem z 80. let, a aby papír vypadal staře, poléval jej čajem a medem.
Na obálku pak přilepil gotické iniciály, vyrobené z imitace kovu, které zakoupil v běžném obchodním domě.
Nikdo si nevšiml, že byly vyrobeny v Hongkongu, ale naprosto šokující je, že si nikdo nevšiml, že nejde o iniciály AH, jak by se v Hitlerově případě očekávalo, ale o FH. Skandál velmi poškodil důvěryhodnost nejen Sternu, ale i odborníků, kteří se domnívali, že se jedná o pravé dokumenty.
Stern vyčíslil celkové ztráty na takřka 9,5 milionu marek. Kujau i Gerd Heinemann byli odsouzeni na 4,5 roku vězení. Deníky skončily v archivu v Bonnu, kde jsou dodnes uloženy.
Ležel na pitevním stole mimozemšťan?
Když se v roce 1995 objevilo video operačního stolu, na kterém ležela podivná postava s obrovskýma očima, nastal ve Spojených státech poprask. Mnoho lidí dostalo důkaz, že mimozemšťané existují.
Záznam totiž navazoval na více než 40 let starou událost, kdy v létě 1947 nahlásil farmář William Brazel, že nedaleko Roswellu našel havarovaný létající talíř.
Druhý den však armáda vše dementovala a veřejnosti sdělila, že se jednalo o trosky meteorologického balonu. Poté se na událost pozapomnělo, a to až do 70. let. Tehdy totiž jeden z vojáků prozradil, že se opravdu jednalo o mimozemský objekt.
Zásadní video
Poté přišel rok 1995, kdy britský producent Ray Santilli uveřejnil videozáznam, zachycující pitvu roswellského mimozemšťana. Podle jeho slov ho získal od nejmenovaného člověka za 150 000 dolarů.
Černobílé video působilo velmi staře a to, co leželo na pitevním stole, opravdu připomínalo mimozemskou bytost. Okamžitě se vyrojily spekulace o pravosti nahrávky a otázky, proč se video objevilo až 48 let po incidentu.
Nepovedlo se totiž identifikovat osoby na sále a vědcům přišlo podivné, že pitva trvala pouze 150 minut.
S pravdou ven!
Nejsilnějším argumentem byl hlavně typ telefonu, jenž se v ukázce objevil a který je o deset let mladší než její údajné stáří.
Falzifikát nakonec potvrdil sám Santilli, když prohlásil, že film není pravý a že dvě mimozemská těla vyrobil sochař John Humphrey, který sám sehrál i roli jednoho z patologů.
Přiznal, že při pitvě použili ovčí mozky, vnitřnosti z kuřat a z dobytka a také malinový džem.
Když světu vládl rozhlas…
Dne 30. října 1938 došlo k vysílání snad nejznámější rozhlasové hry na světě. Americká stanice CBS spustila adaptaci vědeckofantastického románu Válka světů od spisovatele H. G. Wellse. Nikdo v té době netušil, co v lidech hra vyvolá.
O senzaci se postaral především režisér Orson Welles, který byl sám účastníkem hry společně s herci z divadla Mercury.
Jiná hra
Rádio bylo ve 30. letech považováno za velmi seriózní zdroj informací a lidé věřili všemu, co poslouchali. Hru navíc Welles koncipoval jako živé vysílání s neustálým přerušováním.
První část zněla jako běžné vysílání, do kterého se vkládaly vstupy o erupcích na Marsu a následovala reportáž o dopadu neznámého objektu na americkou farmu Frover´s Mill u Trentonu.
Podle reportéra začaly z objektu vylézat podivné bytosti, které spalují paprsky vše živé. Závěrečný vstup pak posluchače vybízel, aby se evakuovali.
Těžká doba
Je však nutno poznamenat, že během hry několikrát zaznělo, že se jedná o divadelní hru. Jenže kdo si zapnul rádio později, mohl velmi dobře podlehnout klamu.
Rozčílení posluchači ihned začali posílat stovky dopisů, ve kterých popisovali své zděšení a strach z možného útoku. Ale téměř nikdo před invazí neutíkal. Vše ještě nafoukly novinové plátky, které chtěly rádio potopit. A zveřejňovaly extrémní případy.
Panice zřejmě napomohla i napětí a úzkost z předvečera druhé světové války nebo doznívání dopadů světové hospodářské krize a nezaměstnanosti
Nejstarší prapředek! Nebo ne?
V roce 1912 došlo k unikátnímu objevu kosterních pozůstatků, které v té době znamenaly největší archeologický nález vůbec. Tato senzace ovlivnila náhled na evoluční vývoj na půl století.
Nález totiž odpovídal přesně tomu, co v té době všichni hledali – chybějící článek mezi člověkem a opicí ,a ještě v Uckfieldu v Sussexu na britských ostrovech, které na svůj významný antropologický nález dlouho čekaly.
Pohozené na zemi
První část kostí našel amatérský archeolog Charles Dawson a ihned o tom informoval vedoucího geologického muzea. Jednalo se o chybějící čelist, kterou spojil s již nalezenou lebkou.
Pochybnosti o pravosti se ukázaly téměř okamžitě, i když pravdivost nálezu měly dokazovat nalezené pazourky a zvířecí fosilie, pohozené blízko objevených kostí. Jenže lebka i čelist měly stejnou barvu a skutečně to vypadalo, že došlo k přelomovému odhalení.
Toužil po slávě
V té době se ale nepodařilo ničím prokázat jakýkoliv podvod, zvláště když Přírodopisné muzeum lebku dlouho ukrývalo a nenechalo ji zkoumat. To se podařilo vědcům až v roce 1953, kdy už byla k dispozici tehdy nová radiokarbonová metoda.
Ukázalo se, že jde o čelist orangutana, zuby šimpanze a lebku středověkého člověka. Navíc podrobná prohlídka ukázala, že zuby byly schválně zbroušené a kosti s pazourky úmyslně „zašpiněné“ máčením v železitém roztoku a dvojchromanu draselném.
Dnes se soudí, že původně šlo zřejmě o pokus o žert, který se však vymkl jakékoli kontrole a autor, jímž byl s největší pravděpodobností sám Charles Dawson, si již netroufl pravdu přiznat. Každopádně tento objev svedl na dlouhá léta antropologický výzkum na scestí…
Podvod vskutku legendární
O druhém největším skotském jezeru koluje po několik století legenda, že v něm žije obrovský plaz, který občas vyplouvá nad hladinu. Živočich má být dlouhý 15–20 metrů a má mít tři metry dlouhý krk.
Tyto povídačky se nesly Skotskem už od 6. století z díla o sv. Kolumbovi, který měl v roce 565 zachránit člověka, jenž byl jezerní příšerou napaden.
Nejvíce historky nabraly na síle ve 20. století, kdy se severní břeh propojil se světem nově vybudovanou silnicí.
Turistická atrakce
Vše začalo v dubnu roku 1933, kdy okolo jezera jela manažerka místního hotelu a spatřila něco zvláštního na hladině. Poté se vyrojila řada fotek Lochnesky, i když se v mnoha případech prokázalo, že jde o podvrh.
Tím neznámějším snímkem se stala fotografie od Roberta Wilsona, který byl pořízen v roce 1934. O dva dny později byly snímky zveřejněny v listu Daily Mail. Pochybovačné teorie se objevily téměř okamžitě, chyběly ale důkazy, které by příběh vyvrátily.
Pravda vyšla najevo
To se stalo až v roce 1994, kdy Christian Spurling na smrtelné posteli přiznal, že fotografie ve skutečnosti pořídil jeho tchán Marmaduke Wetherel, když naaranžoval pryskyřicový model, upevněný na malé dětské ponorce.
Autorství Roberta Wilsona si oba vymysleli. Wetherela si navíc měl o několik měsíců dříve najmout novinový plátek Daily Mail, aby lochneskou příšeru vystopoval. Ten toho využil a na pobřeží prý našel otisky tlap velkého zvířete, což přilákalo další zvědavce.
Otisk připomínal nohu hrocha, ve skutečnosti se jednalo o podstavec popelníku nebo stojan na deštníky. Když se o podvodu noviny dozvěděly, Wetherela úplně zavrhly.
