Píše se 3. červenec roku 1866 a více než dvouměsíční krvavá válka mezi Pruskem a Rakouskem míří do svého finále. Dějiště rozhodující bitvy se nachází severozápadně od Hradce Králové, u Sadové.
Výsledkem je drtivé vítězství pruské armády a co do počtu zúčastněných vojáků největší válečné střetnutí na území současného Česka.
Když v roce 1815 vznikl Německý spolek jakožto volný politický svazek 35 států a čtyř svobodných měst, hrály v něm vedoucí úlohu zejména Prusko a Rakousko. Oba státy v rámci společenství usilovaly o rozhodující vliv.
Zatímco Prusko posilovalo své pozice v politické i ekonomické sféře, Rakušané dopláceli na celou řadu problémů, z nichž se jako největší jevil zejména jeho mnohonárodnostní charakter.
Na přelomu padesátých a šedesátých let však vstoupily na scénu dvě výrazné osobnosti dějin – v roce 1858 převzal pruský princ Vilém (1797–1888) regentskou vládu místo svého nemocného bratra Fridricha Viléma IV. (1795–1861), v roce 1862 byl pak jmenován pruským ministerským předsedou Otto von Bismarck (1815–1898), jehož politickým záměrem bylo zejména sjednocení Německa v čele s pruským státem. Rakousko stálo v cestě a válečný střet byl proto za dveřmi…
Válka začíná
Napětí mezi Pruskem a Rakouskem vyvrcholilo 7. června vpádem Prusů do Holštýnska, jež Rakušané získali nedávno. Frankfurtský sněm, konající se o týden později, konflikt ještě více „vyhrotil“ a členové Německého spolku se rozdělili na dva „tábory“.
Přestože Rakousko podpořily některé německé státy, významnější vojenskou pomoc deklarovalo pouze Sasko. Frankfurtský sněm dopadl vystoupením Pruska z Německého spolku a zahájení pochodu jeho armády do Hannoverska, Hesenska a Saska. Rakouská armáda reagovala 17. června 1866 oficiálním vyhlášení války Prusku.
Pověst více než úspěch
Drtivá většina střetů se odehrávala na území českých zemí. Rakousko vedlo válku na dvou frontách, a proto vytvořilo dvě armády.
Prusku vzdorovala Severní armáda pod velením polního zbrojmistra Ludwiga von Benedeka (1804–1881), Jižní armádu v Itálii pak vedl arcivévoda, polní maršál Albrecht (1817–1895).
Přestože byl Benedek uznávaný velitel, neměl dostatečnou odbornost pro velení 250tisícové armády. Nabízí se tedy otázka, proč císař František Josef I. nesvěřil Severní armádu schopnějšímu vojevůdci Albrechtovi?
Důvod je prozaický – císař si byl vědom pravděpodobné porážky Severní armády a nechtěl, aby byla spojována s osobou Albrechta, který patřil k panovnickému rodu!
Nejvýznamnější klání
Zcela zásadní bitva celé války se odehrála 3. července 1866 u Hradce Králové (bitva u Sadové). Prusové zde uštědřili rakouské armádě drtivou porážku a prakticky rozhodli o svém konečném vítězství.
Počtem nasazených vojáků – 436 tisíc – se jednalo o historicky nejmasovější bitvu, vedenou na našem území! Zároveň šlo o druhou největší bitvu 19. století. Rakouské a saské jednotky zde poměřily síly s třemi pruskými armádami – První, Druhou a Labskou.
Díky skvělému dělostřelectvu mělo v dopoledních hodinách Rakousko převahu a statečně odolávalo Prusům palbou od obce Lípa.
Výrazným faktorem úspěchu pruské armády však bylo nasazení nového typu pušek s rychlým nabíjením ve spojení se špatně zvolenou taktikou Rakušanů – bodákovým útokem.
Rozhodující moment
Rozhodující událostí celé bitvy bylo především zapojení dvou rakouských sborů do zbytečného boje o les Svíb. Díky tomu došlo k zásadnímu odkrytí pravého křídla půlkruhové formace.
Když pak na místo dorazila 2. pruská armáda, mohla bez problému zaujmout výhodnou pozici na vrchu u obce Chlum. To se ukázalo jako rozhodující okamžik celé bitvy. Rakušané posléze vyhlásili ústup na Moravu.
Ten už probíhal bez pruského pronásledování, a to kvůli vlastním ztrátám. Draze za to ale zaplatili rakouští dělostřelci, kteří byli nuceni ústup krýt. Celkové skóre krvavé bitvy vyznívá hrozivě.
Na rakouské straně padlo 6000 mužů, více než 8000 vojáků bylo zraněno a téměř 22 000 zajato. Prusů v bitvě padlo 2000 a 7000 mužů utrpělo zranění. Definitivně poslední bitva se odehrála 22. července 1866 u Lamače nedaleko Bratislavy.
Ta však již byla přerušena dojednaným příměřím. Finální mírová smlouva byla podepsána 23. srpna 1866 v Praze. Územní celistvost Rakouska zůstala s výjimkou Benátska zachována.
Technika „až na prvním místě“
Výsledek většiny válečných konfliktů úzce souvisí s technickým vybavením armád, a samozřejmě také s taktickými schopnostmi velitelů. Prusko-rakouská válka nebyla žádnou výjimkou. Příznačné pro tento střet bylo zejména nasazení odlišných typů pušek.
Prusové byli vybaveni Dreyseho (1787–1867) jehlovkami (zadovky), které se vyznačovaly značnou rychlostí palby, umožněné snadnějším nabíjením, jelikož již byly použity patrony. Rakušané šli do války s puškami Lorenz, které se nabíjely předem.
Přestože byly pruské pušky konstrukčně progresivní, Rakušané je odmítali kvůli námitkám na velkou spotřebu střeliva, neúměrnou počtu zásahů. Nutno však podotknout, že rakouské předovky oplývaly delším dostřelem i větší přesností a spolehlivostí. Tyto vlastnosti ale nebyly využity, a to hlavně kvůli zvolené strategii.
Taktika selhala
Balistické vlastnosti mluví zcela jasně ve prospěch rakouských předovek. Taktické pojetí rakouské armády, vyznačující se bodákovými útoky velkých mas vojáků a bojem zblízka, však tuto výhodu zcela „zazdilo“.
Rakouští velitelé zcela opomněli největší přednost pruských jehlovek, a to možnost střelby ve všech postaveních, tudíž i v leže. Dokonce tento způsob boje považovali za zbabělý!
Taktika Prusů byla charakteristická střeleckým zápasem pěchoty, která postupovala proti nepříteli v rojnicích s maximálním využitím terénu a předností nové zbraně, kterou šlo nabíjet vestoje i vleže.
Promarněná šance
V souvislosti s používáním rozdílných typů pušek rozhodoval především faktor zvolené strategie. Oproti tomu zcela jiná situace panovala ve vybavení dělostřeleckém.
Rakušané měli k dispozici moderní děla vzoru 1863 s čtyř či osmi liberními převodovkami s rýhovanou hlavní a donosností až nad 5000 kroků. Prusy, kteří se zavedením nového typu děla dlouho váhali, překonali v tomto ohledu zcela zásadně.
Nehledě na to, že rakouské jezdectvo platilo v té době za jedno z nejlepších v Evropě. Také v tomto případě však vše „zhatila“ neschopnost rakouských konzervativních velitelů přizpůsobit moderním zbraním zastaralou taktiku.
Bodákový útok pěchoty a důstojníci na koních za oddílem – to bylo proti nekompromisně rychlé palbě Prusů „zatraceně“ málo.
