„Naše jednotky se měly spojit a nikde nikdo,“ zuří italský generál Mattheo Albertone, když dorazí na místo, které mu jeho velitel označil v mapě. Skutečná hora Chidane Meret leží asi o 8 kilometrů jinde.
Posily jsou v nedohlednu. Hrozícímu masakru už nikdo nedokáže zabránit.
„Nemůžeme útočit. Císařova vojska mnohonásobně převyšují naše řady. Bez potřebného zásobování ale nevydrží v terénu dlouho. Jednoho dne odtáhnou.
Stačí vyčkat,“ přesvědčuje italský velitel koloniálních vojsk v Africe Oreste Baratieri (1841–1901) svého premiéra Franceska Crispiho (1818–1901).
Marně. „Nepřipadá v úvahu. Na ofenzívě trvám,“ smete Crispi ze stolu jeho vyčkávací taktiku.
Odmítá se vzdát svého koloniálního snu v Africe. Hlavou se mu honí představy, jak si jeho země podmaní Habeš a zařadí se po bok koloniálních velmocí Velké Británie a Francie.
Habešanům ale hraje do karet početní převaha a dobrá výzbroj. Vrchní velitel italských vojsk generál Baratieri má po porážce u Amba Alagi na severu Etiopie v prosinci 1895 za úkol zachránit pošramocenou pověst Itálie.
Hra na nervy
Jenže Baratieri patří mezi průměrné velitele. Neví si rady s přesilou, nedokáže vytvořit účinnou strategii a přelstít nepřítele. Se svými vojsky se koncem února 1896 opevní v městečku Adwa na severu Etiopie, kde čeká na rozhodující bitvu.
Předpokládá, že etiopský císař Menelik II. (1844–1913) buď zaútočí, nebo svoji armádu stáhne. Menelik II. se ale do boje nehrne. Jde o hru nervů. Nakonec prasknou jako prvnímu Baratierovi.
29. února 1896 prohlásí, že nazítří ráno v 9.00 hodin zaútočí. „Rozdělíme vojsko na tři části, které se budou vzájemně krýt palbou a ve tvaru sloupu postupovat vpřed,“ vysvětluje svým generálům Mattheo Albertonemu (1840–1919) a Giuseppe Arimondimu (1846–1896). Rozloží na stole mapu a zapíchne prst do hory Chidane Meret. „Tady se sejdeme,“ rozhodne. Netuší přitom, že mapa neodpovídá skutečnosti…
Proti přesile nemají šanci
Dne 1.března 1896 ráno zavelí do útoku. Počítá s momentem překvapení, ani ten mu ale nevyjde. Etiopané už jsou vzhůru. Císař Menelik II. dobře ví, že jeho armádě hrozí vyčerpání zásob.
Skutečně plánuje se 2. března stáhnout – kdyby Baratieri vydržel pouhý den, všechno mohlo být úplně jinak.
Když ale do etiopského ležení přispěchá ráno zvěd se zprávou, že Italové se chystají k postupu, císař okamžitě přikazuje armádu rozdělit na tři skupiny a obsadit okolní svahy.
Postupující Italy tak má jako na dlani. Jejich rozdělené oddíly nemají proti přesile sebemenší šanci. Etiopané představují obrovskou sílu, odhadem až 110 tisíc vojáků, a útočí postupně ve vlnách. Italů je sotva pětina.
K plánovanému spojení italských jednotek navíc nedojde. Každá ze tří částí armády bojuje na vlastní pěst, vzdálená několik kilometrů od sebe.
K hoře Chidane Meret se dostane jenom jedna formace, druhá se k ní snaží bezvýsledně probojovat, třetí v úzkém údolí zničí etiopská jízda.
Úspěch nevyužije
Milnikovi vojáci už v poledne donutí Italy k ústupu. „Z italské armády čítající asi 20 000 vojáků bylo 7000 mrtvých, 1500 raněných a 3000 zajatců,“ uvádí současný autor Lubor Mojdl.
Baratieri přichází o více než polovinu mužstva. Habešské ztráty činí asi 6000 mrtvých a 8000 raněných. Svůj úspěch ale etiopský císař nedokáže využít. Jeho vyhladovělé armádě se totiž už se nechce dál bojovat. Vyjednává proto příměří.
S prvním návrhem přichází italský major Tommaso Salsa (1857–1913). „Etiopie nesmí uzavřít protektorátní vládu s nikým jiným než s Itálií,“ zní jedno z navrhovaných ustanovení smlouvy. Menelika takový nápad rozčílí.
Padne vláda
„Dohodu o příměří vypovídám. Salsa zde zůstane jako rukojmí,“ vzkáže naštvaně Italům. Teprve po osmi měsících jednání se v říjnu 1896 rozhodnou Italové přistoupit na Menelikův požadavek uznání nezávislosti Etiopie.
U sebe má tehdy ještě 3 tisíce italských zajatců, kteří ovšem nouzí rozhodně netrpí. Dostanou výborně najíst a mají se mnohem lépe, než doma. Vykrmování zajatců ale vyjde Italy draho.
Etiopii za jejich stravu a ubytování musí poslat 10 miliónů lir. Není to ale jediná oběť, kterou musí Italové za svoji porážku zaplatit. 10. března 1896 také padne vláda premiéra Crispiho – nepřežije ostudu z porážky. Lidé na protest vyjdou do ulic.