Nedostatek disciplíny a všeobecný chaos na francouzské straně a smrtonosné dlouhé luky na straně anglické způsobí hotová jatka uprostřed výkvětu francouzského rytířstva. Na konci srpna 1346 se poblíž vesnice Kresčak odehrála jedna z nejslavnějších bitev tzv. stoleté války a dějin vůbec.
Ospalé severofrancouzské městečko Crécy-en-Ponthieu, česky známé jako Kresčak, se probouzí do nového rána. Při pohledu na útulné obchůdky a kavárničky už nic nenasvědčuje tomu, že se kousek odtud kdysi dávno odehrála slavná bitva. Jen když fouká vítr, je jakoby zdáli slyšet řinčení mečů…
Problémové sousedské vztahy
Už od 11. století drželi angličtí králové tituly a území ve Francii, což z nich činilo vazaly francouzského krále. Vážný problém nastal, když si Angličané začali činit nárok i na liliovou korunu.
Conseil du Roi, tedy francouzská královská rada, se v květnu 1337 usnesla, že anglický panovník Edward III. (1327–1377) porušil své vazalské povinnosti a jeho državy na kontinentu by mu měly být odňaty.
Něco takového bylo pro ambiciózního Edwarda nemyslitelné. Vypukla tzv. stoletá válka, která se nakonec táhla až do roku 1453, celých 116 let.
Na přelomu let 1345 a 1346 operovala v Gaskoňsku anglicko-gaskoňská armáda, vedená Jindřichem z Grosmontu (1310–1361), budoucím vévodou z Lancasteru. Ta se vypořádala s Francouzi v bitvách u Bergeracu a Auberoche a dobyla asi stovku měst. Angličané si tak zajistili významnou strategickou pozici.
Překvapivý tah
Na jaře roku 1346 jim však začaly docházet síly a domácí pomalu, ale jistě získávali navrch. Jindřich proto požádal svého vládce o posily.
Edward jeho žádost vyslyšel a začal sbírat mohutné vojsko, které plánoval převézt na kontinent 700 loděmi – do té doby největší anglickou flotilou. Francouzi mezitím na jihu vyhlásili arrière-ban, povolání všech místních bojeschopných mužů do zbraně.
Jejich loďstvo bylo zase připraveno hájit Lamanšský průliv. I přes všechna opatření se však ostrovní flotilu zadržet nepodařilo a 12. července se Angličané neočekávaně vylodili v Normandii.
Pro francouzského krále Filipa VI. (1293–1350), a především pro jeho syna a dědice Jana, vévodu z Normandie (1319–1364), který byl vrchním velitelem francouzských vojsk, to byl šok.
Anglická armáda se vzápětí nezadržitelně hnala krajem a ničila vše, co jí stálo v cestě.
Pragmatické uvažování krále Jana
O pouhých čtrnáct dní později byly anglické lodě vyslány zpět do země, tentokrát obtěžkané nakradeným bohatstvím. Spolu s nimi putovala i žádost o další posily.
Francouzi vyhlásili arrière-ban tentokrát pro severní oblasti, a protože státní pokladna zela prázdnotou, rozhodli se požádat o pomoc i zahraniční spojence.
Český král Jan Lucemburský (1296–1346) pobýval zrovna v Trevíru se svým synem, římskoněmeckým králem Karlem (budoucím Karlem IV., 1316–1378), když k nim dorazila prosba Filipa VI. o pomoc.
Jan výzvu okamžitě přijal, jako pragmatický státník uvažoval následovně: pokud pomohou Filipovi, pomůže zase on na oplátku Karlovi s prosazováním v Říši.
Kromě nich oslovil Filip ještě vévodu lotrinského, hraběte saumského, hraběte flanderského, hraběte z Namuru a jiné aristokraty.
Dědictví po matce
Zakrátko se oddíl českého krále, složený z asi 500 rytířů v těžké zbroji a jejich družin, odebíral k Paříži, kde se tou dobou pohyboval anglický král Edward III. Z Itálie dorazili i Janované, kteří původně měli vést námořní obranu proti Angličanům.
Jelikož však bylo na něco takového už pozdě, připojili se zejména jejich kušiníci a pavézníci k francouzské pěchotě. Edward se mezitím stáhl na sever, do bažinaté a zalesněné oblasti Pikardie.
Jednak bezúspěšně čekal na posily, jednak hledal místo vhodné k bitvě. To nakonec našel u vesnic Kresčak a Wadicourt, na vršku mírně se svažujícího kopce, přirozeně chráněného mlázím a terasovitým terénem.
Podle názoru některých historiků mnozí angličtí velitelé toto místo dobře znali a bylo zvoleno dávno předtím, než se k němu vojska dostala. Jednalo se totiž o oblast, kterou Edward zdědil po své matce, královně Isabele Francouzské (1295–1358).
Černý princ na bojišti
Zvolená pozice měla i další výhody – v případě prohry se z ní Angličané mohli rychle a snadno dostat pryč. Protože jedno křídlo armády bylo chráněno vesnicí Wadicourt a druhé samotným Kresčakem, bylo také těžké ji obejít.
Zatímco čekali na nepřítele, vykopali vojáci obranné příkopy a podle některých zdrojů přichystali i několik primitivních děl. Francouzi se ke Kresčaku dostali kolem poledne v sobotu 26. srpna 1346, na den svatého Rufa.
Angličané byli na rozdíl od nich odpočatí, najedení a měli vysoké sebevědomí díky výhře nad silným francouzským oddílem o dva dny dříve.
Jedné části anglického vojska velel nejstarší syn Edwarda III., Edward z Woodstocku (1330–1376), přezdívaný Černý princ, druhé křídlo vedl do boje William de Bohun, hrabě z Northamptonu (1312–1360). V čele záloh, stojících opodál, byl samotný anglický král.
Nedočkaví rytíři táhnou do boje
V čele francouzských oddílů stáli králův bratr Karel II. z Alençonu (1297–1346), český král Jan, lotrinský vévoda Rudolf (1320–1346), Ludvík I., hrabě z Blois (?–1346), a Filip VI. vedl zálohy.
Pro téměř všechny z nich to byl poslední den jejich života. Když se francouzské vojsko dozvědělo, že nedaleko stojí Angličané připravení k bitvě, nedočkaví rytíři pobídli své koně a pěchotu nechali daleko za sebou.
Zakrátko zavládl chaos a navzdory moudrým radám válečné rady se nejspíše sám francouzský král rozhodl okamžitě zaútočit.
Rozvinut byl posvátný praporec oriflamme (královská standarta, původně praporec opatství Saint-Denis nedaleko Paříže, který měl podobný význam jako česká svatováclavský praporec), který nepříteli oznamoval, že nebudou bráni žádní zajatci.
Na svůj postup však dostali francouzští rytíři okamžitou odpověď – z lesíka vystoupili angličtí lučištníci a začali soupeře zasypávat deštěm střel.
Fiasko janovských kušiníků
Také z opačné strany létaly střely, a to z kuší janovských kušiníků. Ty však nedokázaly dolétnout tak daleko a byly bezmocné. Ubozí Janované zaznamenali hned na počátku bitvy velké ztráty.
V poli stáli téměř nechránění, protože k obraně obvykle používané pavézy, dřevěné obdélníkové štíty, zůstaly totiž společně se zásobami a rezervními šípy na vozech daleko vzadu.
V hrůze začali couvat, Francouzi do nich však tlačili zezadu a nutili je k dalším výstřelům, a tím i dalším ztrátám. Francouzská těžká jízda podle dobových zpráv zaútočila patnáctkrát za sebou a vždy byla odražena anglickými dlouhými luky.
Její postup znesnadňovala i rozbahněná půda – několik dní předtím i během bitvy pršelo –, na které koně klouzali a bořili se.
Toho bohdá nebude…
„Když se bitva začala, střelci krále frantského nejprve utekli, potom i pěší, kterých napomínal maršálek krále frantského i prosebně prosil, aby se zase navrátili, ale nic platno nebylo, až přišlo na bitvu jízdnými.
A když se Francúzom zle vésti počalo, maršálek předřečený s prvními běžel,“ napsal k bitvě český kronikář Václav Hájek z Libočan (?–1553).
Krupobití šípů zabíjelo hlavně koně, a vzalo tak Francouzům jejich hlavní výhodu – drtivý útok těžké jízdy v sevřených řadách. Místo toho museli rytíři opustit svá zvířata a bojovat opěšalí. Raněné muže pak dobíjeli velšští a irští pěšáci pomocí dlouhých dýk.
Český král Jan Lucemburský zatím trpělivě čekal i se svými bojovníky v záloze. Když k němu dorazila zpráva, že se Francouzi v panice dávají na útěk, a sám byl zapřísahán, aby si zachránil život, údajně prohlásil: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“
Hrdinská smrt
Aspoň tak zaznamenal panovníkova poslední slova kronikář Beneš Krabice z Veitmile (?–1375). Své spolubojovníky pak Jan požádal, aby ho zavedli tam, kde zuří největší válečná vřava. Bitva byla už skoro u konce, když se rozhodl nasadit život.
Jediné, co žádal, bylo, aby jeho druhové dali dobrý pozor na mladého Karla, který byl předtím zasažen anglickým šípem. Přivázán ke koním dvou spolubojovníků odešel Jan na jistou smrt.
Ač slepý, údajně se dokázal prosekat až do středu anglického vojska, kde ohrozil i samotného Černého prince, Edwarda z Woodstocku. „Král vjel do řad protivníka a on i jeho druhové bojovali velmi statečně.
Postupovali však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé s koňmi navzájem spojenými,“ napsal kronikář Froissart. Podle některých zpráv byl Jan zdolán nepřátelskými šípy, podle jiných zahynul pod kopyty koní.
Lucemburský chochol v anglickém erbu
Bitva skončila, zbytky Francouzů a jejich spojenců se rozprchly. Na francouzské straně padli ten den podle anglických (nejspíš ale poněkud přehnaných) počtů jeden král, 11 knížat, asi 1300 rytířů a snad až 30 000 dalších bojovníků.
Angličané naproti tomu ztratili jen něco mezi 40 a 300 rytíři a neznámý počet dalších mužů. Jakmile se anglický král doslechl, že zemřel chrabrý Jan Lucemburský, rozhodl se mu vzdát hold. Nad mrtvým tělem soupeře údajně pronesl památnou větu:
„Tuť padla koruna rytířstva, nebylo podobného tomuto králi českému.“ Svému synu Edwardovi dovolil, aby do svého znaku přijal tři pštrosí pera, která sňal na památku z přilbice mrtvého krále, a Janovo heslo „Sloužím“.
Erb se pštrosími pery je dodnes používán princi z Walesu, následníky britského trůnu (včetně prince Charlese, *1948) a nalezli bychom ho i na rubu některých dvoupencových mincí.