Francouzský klenotník a cestovatel Jean Baptiste Tavernier získává při své cestě po Indii někdy kolem roku 1660 diamant o váze 112 karátů (22 gramů). Po svém návratu do Francie nabídne v roce 1668 kámen na prodej francouzskému králi Ludvíkovi XIV.
„Ano, koupím ho,“ souhlasí panovník. Tavernierovi za něj a ještě další menší diamanty vyplatí 220 000 livrů, tolik peněz tehdy stálo 147 kg čistého zlata.
Lesk kamene krále doslova oslní. „Vybrousíte ho a zasadíte do zlata,“ přikáže svému dvornímu klenotníkovi Sieurovi Pitauovi.
Majitele pronásleduje smůla
Umělecj uposlechne a z části kamene vytvoří medailonek ve tvaru kapky, který panovnk chce nosit na krku. Pokřtí ho na Modrý diamant koruny.
Jenže sotva si ho Ludvík vezme, hned druhý den prý onemocní neštovicemi. A jak vyprávějí legendy, jako by se smůla lepila i na všechny další majitele kamene. Ve francouzské královské rodině šperk zůstává.
Ludvík XV. (1710–1774) ho nechává zasadit jako přívěsek do Řádu Zlatého rouna.
Zmizí beze stopy
Kámen následně dostává darem Marie Antoinetta (1755–1793). Když se ale manželka francouzského krále Ludvíka XVI. (1754–1793) ocitá během Velké francouzské revoluce v roce 1792 ve vězení, zloději vniknou do královské klenotnice a většinu klenotů seberou.
Včetně Modrého diamantu koruny.
A třebaže je velká část šperků později vrácena, po tom nejcennějším jako by se slehla zem. Znovu se objevuje až v roce 1812. Tehdy jistý John Francillon zaznamenává, že londýnský obchodník s diamanty Daniel Eliason má kámen stejného tvaru a barvy jako původní kámen francouzských králů.
Spekuluje se proto, že Karolína Brunšvická (1768–1821) se snažila kámen získat pro svého manžela, anglického krále Jiřího IV. (1762–1830), ovšem konkrétní důkazy pro tuto teorii chybějí.
Šperk si bere i na plovárnu
Klenot nakonec kupuje londýnský bankéř Thomas Hope (1769–1831), po němž také získává diamant své nové jméno.
Jenže ani jeho rodině údajně šperk štěstí nepřinese. Vnuk Francis Hope zkrachuje a musí kámen prodat. Zlé události stíhají i jeho nového majitele, tureckého sultána Abduhamida II. (1842–1918), který se dostává do dluhů a probodne jednu ze svých manželek. Ani rodina dalšího vlastníka diamantu, Američana Edwarda McLeana (1889-1941), vydavatele novin Washington Post, moc spokojená není.
Jeho manželka Evalyn Walsh Mc Leanová (1886-1947) přesto šperk nosí téměř neustále, v létě si ho dokonce bere na plovárnu.
Na legendy nevěří
Jak praví legenda, kletba kamene bude zlomena jen tehdy, když bude darován. Newyorský obchodník s diamanty Harry Winston (1896–1978) kámen odkáže v roce 1948 americkému Smithsonovu institutu, vzdělávací instituci. Odmítá však tvrzení, že to dělá kvůli špatné pověsti kamene.
Na prokletí diamantu nevěří. „Daruji diamant s nadějí, že Spojený státům americkým pomůže, když vytvoří sbírku klenotů,“ říká na vysvětlenou.
