„Neprolil jsem ani kapku cizí krve,“ brání se husitský kněz Prokop Holý na basilejském koncilu v roce 1433 ošklivým pomluvám, které z něj dělají vraha. Lidé mu uvěří.

Díky svému noblesnímu chování a diplomatickým schopnostem si získává respekt a sympatie také u svých nepřátel.

Prokopovi Holému (asi 1380–1434) nejsou příjemné neustálé hádky o výklad husitského učení. I kvůli tomu se stává mezi současníky pověstným snahou hledat kompromisy mezi nepřáteli. Současně se však ukáže jako schopný vojevůdce.

Když umírá Jan Žižka (asi 1360–1424) u Přibyslavi, je to právě Prokop, kdo přesvědčí ostatní o svých schopnostech a stává se nejvyšším husitským hejtmanem. Míří na spanilé jízdy. Roku 1432 úspěšně vyjednává v Chebu se zástupci katolické církve.

Následně se staví do čela delegace mířící na koncil v Basileji, kde mají husité obhájit své učení. Do města dorazí 4. ledna 1433.  Basilejští jsou na kacířské hosty zvědaví. Největší pozornost ovšem vzbuzuje sám Prokop.

„Zraky všech však přece utkvívaly na jediném – Prokopovi:

to že je on, kdo rozprášil tolikrát vojska věrných, kdo vyvrátil tolik měst, vydal na smrt tolik lidí, jehož se obávají jak nepřátelé, tak i vlastní lidé,“ uvádí Eneáš Silvius Piccolomini (1405–1464), pozdější papež Pius II.

Bludné mše lidi nebaví

Husité se chovají přísně mravně a chodí v prostém oblečení. Basilejské prostitutky je marně lákají ke hříchu, nepodlehnou ani hrám a pitkám. Místo toho navštěvují knihovny a zdržují se ve čtyřech hostincích, kde jsou ubytovaní.

Když se ukáže, že se jejich zdejší pobyt prodlouží, pronajmou si několik domů. Obyvatele města zajímají také mše, které zde husité praktikují. Obejdou se při nich bez obvyklé okázalosti a navíc přijímají jak krev, tak i tělo Páně.

Na Tři krále dostávají Basilejští skutečně možnost husitskou mši vidět.

„Podivení bylo nad knězem Prokopem a jinými tábory, kteří ani oltáře, ani roucha svatého, aniž ceremonií jakých užívali, všecku pobožnost jen na krátké modlitby, na kázání a na přijímání podobojí se omezovalo,“ přibližuje její průběh Piccolomini.

Nevoli vzbudí husité tím, že kážou německy. „Šíří zde své kacířské učení, s tím musí přestat!“ bouří se katolíci. Češi ale vysvětlují, že někteří lidé z jejich doprovodu jsou Němci. Zdůrazňují, že nikoho na mši nelákají, ale zároveň mu ani nebrání přijít.

Přesto v zájmu zachování klidu vyzvou vedení města, ať zajistí, aby lidé mše raději nenavštěvovali. Žádné zákazy ze strany konšelů však nejsou nutné. Basilejské totiž brzy přestanou husitské mše bavit. 

Koupit se nenechají

Církevní koncil se protahuje. Katolíci uplatňují „zdržovací taktiku, vhodnou k případnému odhalení českých slabin (a to nejen v myšlenkách, ale za příznivých okolností i v lidech),“ píše současný autor Josef Veselý.

Prokop Holý se dočká i soukromého přijetí, když ho hned několikrát hostí předsedající koncilu Julian Cesarini (1398–1444). Víno teče proudem a jídla je dostatek. Cesarini se snaží zjistit, jestli Češi ustoupí nebo se nechají koupit.

Nic z toho se ale nestane. Debaty nejsou k ničemu, o čemž svědčí také zápisky Prokopova tajemníka, kterým je buď Petr Žatecký, nebo Vavřinec z Reichenbachu.

Na jednom ze setkání se prý Holý s Cesarinim „zavázali, že měli říci sobě vespolek, cokoli by chtěli, aniž měli si to bráti za zlé.“ Prokop svého rivala tehdy kritizuje:

„Velmi zle stojíce, táhnete-li se k autoritě církve původní, ale obcováním svým jsouce ducha svatého vzdáleni. My hledíce k prvotní církvi, nacházíme, že zachovávala čtyři články naše.“

Kdyby to tušil…

Ke zdárnému výsledku vyjednávání nepomohou ani argumenty husitského teologa Jana Rokycany (asi 1396–1471). Holý po nich vyzývá představitele katolické církve, aby uznali evangelickou pravdu, smír je však stále v nedohlednu.

Když jsou husité i nadále označováni za kacíře a nositele bludů, Prokop otráveně reaguje slovy, že „kdyby to tušil, nepřijel by sem“. Koncil spěje v dubnu 1433 ke krachu, což si ovšem Cesarini nepřeje. Nezbývá než najít kompromis.

Husitská delegace však již vyčerpala své prostředky na pobyt v Basileji, a tak je rozhodnuto o tom, že se dál bude jednat v Praze.

Ještě před odjezdem však musí Holý na posledním zasedání koncilu 13. dubna 1433 vyvracet zvěsti, že chladnokrevně zabil spoustu lidí.   „Je sice pravda, že jsem doprovázel naše vojska jako jejich duchovní a že jsem i vojsku velel;

je též pravda, že v mé přítomnosti bylo mnoho lidí zabito, já však vlastní rukou nikoho ani nezabil, ani nezmrzačil,“ hájí se.

Strhla je bitevní vřava

Ani v Praze se však oběma stranám nedaří najít společnou řeč. A dřív, než dojdou k nějakému výsledku, přichází 30. května 1434 porážka radikálních husitů v bitvě u Lipan. Umírá zde i sám Prokop Holý. Jeho smrt vylíčí Piccolomini velice dramaticky:

„Vrhne se mezi nejhustší shluk nepřátel s četou, sebranou spíše z nejstatečnějších než nejoddanějších, odolává nějakou dobu nepřátelskému útoku a pobiv mnohé byl by už skoro vyrval nepřátelům vítězství.“ Ve skutečnosti však bylo všechno zřejmě jinak.

Jak Prokop Holý, tak jeho pobočník Prokop Malý (†1434) nebojovali, byli kněží. Podle všeho je strhla bitevní vřava a oni podlehli zraněním. Místo, kam byl Prokop Holý pohřben, se dodnes nenašlo.