Vražda mladé švadlenky na jaře roku 1899 vzbudí v Čechách vášně. Česká veřejnost má jasno: Vrahem je Žid Leopold Hilsner. Presumpce neviny neexistuje.

Dokonce i hlavní žalobce případu Karel Baxa se později nechává slyšet, že “aféra napomůže emancipaci českého národa z područí židovského kapitálu.“

Na Bílou sobotu 1. dubna 1899 je v lese u Polné na Českomoravské vysočině objeveno tělo zavražděné Anežky Hrůzové (1879–1899). „Znásilněna nebyla. Někdo ji osmkrát uhodil do hlavy. Patrně kamenem. Je patrná rýha na krku po škrcení.

Dále řezná rána hrdle,“ tak zní výčet při posmrtném ohledání lékařem. „Příčina smrti vykrvácením,“ konstatuje lékař. Jenže kolem těla je velice málo sražené krve. Musela jí ztratit daleko víc! A právě tohle rozpoutá další události. Sousedi mají brzy jasno.

Je to košer porážka a má ji na svědomí ve vesnici nepříliš oblíbený Leopold Hilsner (1876–1928). Stačí pár nepřímých svědectví a všichni ukazují na něj. 4. dubna 1899 ho zatkne policie.

Několik lží, kterých se dopustí u výslechu, se obrací proti němu. V Polné se zvedne vlna protižidovských nálad, kterou musí krotit narychlo přivolané policejní posily.

Soudní síň praská ve švech

Po týdnu u soudu v Kutné Hoře začne proces s obviněným. Lidé mohou otevřeně ventilovat svoje protižidovské nálady. Z vraždy se stává celostátní aféra.

Právním zástupcem Anežčiny matky Marie Hrůzové se stává Karel Baxa (1863–1938), který je zároveň hlavním žalobcem. „Je znám motiv vraždy a pravá příčina smrti!“ rozohňuje se v soudní síni.

Má jasno – Židé zabili křesťanskou dívku, protože potřebovali její krev! Nepomůže ani, když právník a obhájce obžalovaného Zdenko Auředníček (1864–1932) nabídne soudu stanovisko odborníků, kteří označí rituální vraždu za pověru.

„To pan obhájce hovořil na jednání soudu o rituální vraždě,“ usmívá se Baxa. Hilsner se dokonce jednou k činu přizná, když se ocitne pod tlakem spoluvězňů. Pak ale všechno odvolá. Jenže porota už má, co potřebuje. „Vinen spoluúčastí na vraždě,“ zní rozsudek.

Nesmí tu padnou slova o rituální vraždě. „Odsuzuje se k trestu smrti oběšením,“ ozve se v soudní síni.

Protest proti pověrám

Kdo se ale s výsledkem procesu nesmíří je univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937). Na problém ho upozorní Siegfried Münz, jeho posluchač z Vídně:

„Milý pane profesore, jak vysvětlíte, že všechny vaše, i liberální noviny rozhlašují pověru o rituální vraždě?“ píše mu. TGM vyvrací, že všichni Češi jsou antisemité a protižidovské nálady kritizuje.

Jeho dopis vyjde ve vídeňských novinách Neue Presse a reakce na sebe nenechají dlouho čekat. „O samotného Hilsnera mi nejde… Jako povaleče ho odsuzuji…

nedivil bych se, že lidé věří báchorkám o podkošerování křesťanských panen, ale děsí mne, že se na nich může stavět vyšetřování,“ vysvětluje Masaryk svůj postoj. Jede se podívat na místo činu do Polné, studuje soudní spisy.

Připravuje rozbor celého případu, který publikuje v deníku Pager Tagblatt po názvem „O potřebě revidovati proces polenský.“

Nenávist se dá krájet

Jenže všichni zuří. „Zkonfiskuje náklad,“ přikazuje státní zastupitelství, aby vydání deníku zmizelo ze světa. Masaryka neodradí. K uveřejnění textu dojde díky interpelaci v rakouském parlamentu. Nenávist vůči Masarykovi se dá doslov.

V novinách se veřejnost dočte, kde Masarykovi bydlí a kam vedou okna jejich bytu. „Zasloužil bys Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku,“ ozývá se pod okny posměšná říkanka. Trpí i Masarykova rodina.

Jeho synovi Janu Masarykovi (1886–1948) je tehdy třináct let.

„Týdny, kdy ho do školy musel vodit starší bratr, aby tak zabránil Janovu napadání a bití, v mladším synovi upevnily pocit, že rodina žije v ghettu, nenormálně a že tím, kdo je za to odpovědný je otec,“ píše současný novinář Pavel Kosatík.

Na druhou stranu je ale Jan později na tátův postoj pyšný:

„Kdyby můj táta neudělal ve svém krásném životě nic jiného, než že se zastal chudáka Hilsnera, byl by pro mne pořád nejslavnější člověk na světě.“ Izolovaná se cítí i malá Olga Masaryková (1891–1978).

Demonstranty vyhodí manželka

Dokonce ani sám Masaryk není vůči protižidovským náladám imunní, jak jeho slovy přiznává spisovatel Karel Čapek (1890–1938) ve svých Hovorech s TGM: „Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus?

Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře…“  Pověrám se ale brání, a tak ho neskolí ani když mu zůstane jenom pár nejvěrnějších přátel, nebo když novinové titulky křičí do světa:

„Platí ho Židé!“ nebo když se studenti na Karlově univerzitě rozhodnou bojkotovat jeho přednášky. Pískají a pokřikují. TGM napíše na tabuli: „Budu vždy bez diplomacie hájit svobodu myšlení a cítění.“ Jindy dorazí studenti až k jeho bytu.

Tentokrát je k odchodu vyzve Masarykova žena Charlotta (1850–1923).