Války jsou bezesporu tragédií, ovšem nasazení chemických zbraní jim dodává ještě hororovější přídech. Bohužel, historie zná nemálo případů, kdy se jedovatý mrak pomalu ale jistě rozprostřel nad bojištěm…
„Tisíce mužů utíkaly po polích v nepopsatelné hrůze a odhazovaly zbraně. Mračno už je dohánělo.
Ti, kteří z něj stačili vyskočit, měli tmavě rudé tváře, vyplazené jazyky, vypálené oči,“ popsal útok chlórovým plynem 22. dubna 1915 u belgického města Ypres očitý svědek.
Německým jednotkám zelenožlutý dusivý dým však umožnil jen krátký průlom fronty, zahájil však éru používání chemických zbraní.
Ypres však nebyly první. Němci vypustili chlór už v lednu 1915 na východní frontě proti ruským jednotkám u Bolimówa.
Mráz ale minimalizoval účinky plynu, takže útok Rusové vlastně ani nezpozorovali. Do konce první světové války nasadily jak centrální mocnosti, tak státy Dohody i další otravné látky, ale žádná z nich nezměnila průběh bojů.
Vítr mohl plyn odnést zpět, v zamořeném prostředí vojáci museli používat plynové masky a ty si brzy opatřil i nepřítel.
V červenci 1915 Němci vyzkoušeli plynové dělostřelecké granáty a o dva roky později zpuchýřující hořčičný plyn, podle místa prvního použití nazvaný yperit.
Na bojištích se objevily i další dusivé (fosgen, difosgen, chlórpikrin), obecně jedovaté (kyanovodík) a zpuchýřující látky (lewisit). Celkem si v první světové válce vyžádaly asi milion obětí.
Také československá armáda začala po roce 1918 testovat otravné látky. V plánech tehdejší československé armády se počítalo s jejich použitím v návaznosti na akce protivníka.
V současnosti jsou čeští vojenští chemici jednou z elitních složek české armády a mají bohaté zkušenosti ze zahraničních misí. Česká jednotka jako jediná v době války v Perském zálivu v roce 1991 rozpoznala bojové chemické látky.