Jednání tridentského koncilu je v plném proudu. Když český arcibiskup chce pro svoji zemi získat povolení přijímání pod obojí, církevní sněm se od kacířského požadavku distancuje a nechá rozhodnutí na samotném Svatém otci. Brus nakonec dosáhne svého.
To ale není všechno. Chce ještě více…
Z Vídně přes Linec a dál přes zasněžené Alpy. „Trmácet se přes hory v tom největším nečase nebude dvakrát příjemné,“ stýská si nově jmenovaný pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice (1518–1580).
Jmenovací bulu, kterou papež Pius IV. (1499–1565) opatřil 5. září 1561 svojí pečetí, dostal na konci prosince. Ani se nestihl v arcibiskupském úřadu ohřát a už se má coby zástupce císaře Ferdinanda I. (1503–1564) vydat na koncil do italského Tridentu. Jenže povinnost je povinnost.
Malé vítězství kališníků
Na tridentský koncil odjíždí nový arcibiskup přijíždí s doporučením, aby se s nekatolíky v Čechách zacházelo mírně. Jednání se táhnou. Brus je ale tou pravou osobou, která dokáže najít společnou řeč i mezi lidmi s opačnými názory.
Pokouší se vyjednat u papeže přijímání pod obojí pro Čechy. Jeho úsilí církev nerozdělovat, ale naopak sjednocovat, se naštěstí nemine účinkem.
Papež Pius IV. svým breve (krátká písemnost vydávaná papežskou kanceláří – pozn. red.) z 16. dubna 1654 nakonec potvrzuje, že Češi opravdu mohou přijímat pod obojí.
Když je v červenci 1564 listina přečtena ve Svatovítské katedrále, vypadá to jako malé vítězství ultrakvistů.
Ztracené ovečky zpátky nepřivede
Arcibiskupství zastřešuje katolické i kališnické vyznání, proto se povinností arcibiskupa stává světit kněze obojí víry. „Jinak prozíravý a rozumně uvažující arcibiskup se v jedné věci mýlil:
předpokládal, že pokud nebude ultrakvismus pronásledován, jeho vyznavači časem sami přijdou na to, že jsou pobloudilými ovečkami, a sami se pokorně vrátí do laskavě odpouštějící náruče matky – církve katolické,“ píše současný český autor Tomáš Koutek.
Obě vyznání, katolické i kališnické, potom vedle sebe existují až do roku 1622, kdy kališnictví arcibiskup Jan Lohelius (1549–1622) zakáže na základě rozhodnutí papeže Řehoře XV. (1554–1623).
Zmírnění napětí mezi katolíky a kališníky bere arcibiskup Brus na koncilu za svůj úkol, ale nejde o jedinou věc, kterou by rád prosadil. „Neúspěšná byla Brusova tridentská snaha o povolení manželství katolických kněží.
Tuto revoluční myšlenku papež jednoznačně shodil ze stolu,“ dodává Koutek.
Úřad financují řeholníci
Problémem zůstává financování arcibiskupství. Naštěstí je tu ale řád křižovníků s červenou hvězdou, jehož je sám Brus velmistrem.
Bohatý řád se na dlouhých 120 let stává pro arcibiskupství zdrojem peněz na běžný provoz. „Spojení velmistrovství křižovníků s červenou hvězdou, jehož řádové statky byly po zcizení v husitském období téměř všechny vykoupeny a velmistr byl finančně zcela nezávislý, s arcibiskupstvím, které bylo bez statků a peněz, se ukázalo jako jediné tehdy možné řešení situace církve v zemi,“ vysvětluje současný český historik Milan M. Buben.
V neuvěřitelně složité situaci dokáže Brus obratně bruslit tak, aby si zcela neznepřátelil Čechy a zároveň vyhověl jak státu, tedy císaři, tak i papežské kurii. „Jeho postavení bylo více než složité a manévrování mezi potřebami a nátlakem státu – jako například při svěcení utrakvistických kněží, ke kterému ze strany státu byl nucen, nicméně mu kurie tuto činnost zakazovala – patřilo k jeho každodenním starostem,“ jak objasňuje Skýbová.
Slouží do posledních dnů
Za svoje mistrovské umění uzavírat kompromisy by si Brus zasloužil kardinálský klobouk, na tom se shodují už doboví kronikáři. Svědomitý, obětavý, takovými přídavnými jmény Bruse označuji.
Mají pravdu. Jenže Brus má smůlu. Po smrti papeže Pia IV. ztrácí veškeré naděje kardinálskou hodnost získat. A ve stáří už mu o to ani nejde, trápí ho různé neduhy.
Bojuje se záchvaty pakostnice, po kterých musí ležet na lůžku i několik měsíců a trápí ho ledvinové koliky. Přesto do posledních dnů věrně slouží církvi.
Ještě 20. srpna 1580 světí chrám Všech svatých na Pražském hradě a osm dní později klidně ve spánku umírá.
