„Všechno je jenom číslo,“ prohlašuje přesvědčeně Pythagoras. Bezmezně věří tomu, že veškerá čísla se dají vyjádřit jako zlomek, poměr dvou veličin. Když ale student jménem Hippasus prokáže, že to neplatí pro všechna čísla, hněv se obrátí proti němu.
„Vyzradils tajemství,“ vyžene ho Pythagoras z okruhu svým přátel. Autor matematické poučky o součtu čtverců nad přeponami pravoúhlého trojúhelníku pochybnosti o svých teoriích nepřipouští. Číslo je jeho vírou, ostatně matematik je zároveň i knězem. Skupiny jeho následovníků se podobají sektě uctívající svého mistra.
Připomíná dřívější život
Ve městech, kde se usadí, tvoří vlivné skupinky. Vyznávají dokonce převtělování duší.
„Mnoha lidem z těch, s nimiž se sešel, připomněl dřívější život, který jejich duše v minulosti prožívala, než se spojila s jejich nynějším tělem,“ líčí Pythagora řecký filozof Porfyrios (232–304).
Myslitele nikde nechtějí
Výjimečnost Pythagorovi a jeho následovníkům sice přináší krátkodobý obdiv – některá města jim svěří vládu nad sebou – ale brzy ho vystřídá závist a zášť. Lidem vadí, že vybočují z řady a záminka ke konfliktům a pronásledování se vždycky najde.
Nejdřív musí utéct z jihoitalského Krotonu, potom z Kaulónie. Když přijde do Lokridy (oblast středního Řecka), nechtějí ho ani zde.
Konečně najde útočiště
„Pythagoro, my víme, že jsi moudrý a schopný člověk, avšak protože my ve svých zákonech nenalézáme nic, co bychom jim mohli vytknout, pokusíme se držet se jich dál. Ty pak odejdi někam jinam,“ přemlouvají matematika a jeho přátele lokridští starci.
Nechtějí, aby zasahoval do jejich záležitostí. Útočiště nakonec najde v jihoitalském Metapontu, kde musí před pronásledováním utéct do svatyně Múz a zde nakonec umírá.