Estera cítí vůni pepře smísenou se zázvorem a hřebíčkem. Připomíná jí dětství. „Nedovolím jim, aby obchod získal někdo, kdo si to nezaslouží,“ říká si. Vyplatit dědictví rodinným černým ovcím je pro ni nepřijatelné.

Estera Hebenstreitová ze Streitenfeldu (†1637) dostane evangelickou výchovu zaměřenou na vedení domácnosti a zbožnost.

Od mala ji její otec vodí do svého krámu v domě U zlatých křížů, pražské Karlově ulici, plného exotického koření dováženého z dalekých krajů.

„Tati, co je to za značku?“ ptá se dívka, když vidí podivné klikyháky na plátěných pytlích svázaných motouzy a uložených ve sklepení. Přitahuje ji to mnohem více než hraní si s panenkami, Netrvá dlouho a děvče se zvládne v obchodě otáčet stejně dobře jako otec.

Doma ji k tomu vedou, v obchodě je potřeba každé ruky: „Přeber zboží,“ zavolá na osmnáctiletou holku Tomáš Hebenstreit a Estera se vzápětí nekompromisně dohaduje o kvalitu a množství dovezeného pepře. Když se jí zdá, že dodavatel chce šidit, rázně si dubne. Zajistí si tím respekt.

Nejvhodnější nevěsta

Její zájem o obchod je u dívky něčím neobvyklým. Ostatní tří Hebenstreitovy dcery berou rodinný krám spíše jako přítěž a důvod, proč je otec neustále v jednom kole. Estera má jiný názor.

Neovládá jenom vážení koření, ale brzy si poradí i s tím, čemu nepřijdou na kloub ani mladí chlapci, navštěvující hospodářskou školu – s účetnictvím.

Malostranský kupec Jan Teufel by sotva našel lepší nevěstu než Esteru, kterou si nakonec odvede k oltáři kolem roku 1590.

Dědictvím se mu podaří získat velký dům v dnešní Melantrichově ulici a do něj si přivede novomanželku. „Mohu odjet za obchodem a ona mne zastane,“ říká o ní pyšně. Jejich obchod s kramářským zbožím prosperuje i její zásluhou.

Když Teufl zasedne ve staroměstské radě, úměrně s tím roste i jejich společenské postavení, Vrozená šetrnost se v Esteře přetahuje s ctižádostí ukázat ostatním, že není žádná chudinka.

Začíná bitva o dědictví

V roce 1604 zemřel otec. Za půlstoletí trvající kupeckou kariéru si vydobyl v Praze významné postavení. Před smrtí stihl ale ještě poslední pořízení. Dvě ze čtyř svých dcer přežil, Syn Jan z druhého manželství ho zklamal. „Je to lenoch a opilec.

Nedivím se, že před ním prchla i vlastní manželka,“ zhodnotí na stará kolena suše jeho životní kariéru.

Dědictví tedy připadne Esteře a čtvrté neprovdané Hebenstreitově dceři Anně, „Na otcova dědictví se těším,“ přiznává Teouflova žena, i když ji tatínkova smrt samozřejmě mrzí.

„Lákala ji představa, že by mohla podnikat na vlastní pěst bez ohledu na kohokoliv,“ píše současný historik Josef Janáček o důvodech Esteřiných pocitů. Nejraději by dědictví soustředila celé do svých rukou.

Její právníci úspěšně odrazí útoky vdovce po jedné ze sester. „Tchán nebyl při smyslech, když ten kšaft psal,“ netají švagr se svým názorem. Také kolem sestry Anny se točí jistý Josef Koch, který otevřeně říká, že mu jde hlavně o Anniny peníze.

Neuvidí ani peníz

Tvrdá obchodnice má hrůzu z toho, že by rodinné dědictví po otci někdo prohospodařil. Pouští se proto do nekompromisní právní bitvy. Ujme se správy majetku. Anně přidělí byt v domě U zlatých křížů a nějaké prostředky k obživě.

Anna porodí mrtvé dítě a onemocní. Kochova jediná starost je, aby ho udělala dědicem a nepřišel o její peníze. Anna to v jedné ze světlejších chvilek opravdu udělá a krátce poté zemře. Estera ale o celé dědictví bojuje dál a Kochovi odmítne cokoliv vyplatit.

Uprostřed bitvy ale v roce 1609 umírá i Jan Teufl. Většina žen by se tehdy stáhla, ale Estera nemá ve zvyku se vzdávat. „Poperu se tím jaksepatří,“ prohlásí rezolutně, sotva hrobník hodí poslední lopatu hlíny na manželovu rakev.

Právní šarvátky nakonec opravdu vyhraje. Koch skoná v roce 1611 aniž by Hebenstreitova dědictví viděl jediný peníz. Vdova Teuflová se intenzivně věnuje živnosti se stejnou razancí jako její manžel. Nápadníky odmítá a dál bohatne. Splní se jí i sen, když král Fridrich Falcký

(1596‒1632) v roce 1619 pasuje jejího syna Tomáše na rytíře.