Z mrchoviště na okraji jihočeské vsi se ozývají výstřely. Je květen 1945 a místní se na vlastní pěst vypořádávají s těmi, kdo se za války přihlásili k německé národnosti.
Ačkoliv zde žijí věky a svým sousedům za celou dobu války neuškodili, 14 tušťských občanů, včetně dvou žen, bylo nuceno vykopat si vlastní hrob. V něm pak všichni skončí s kulkou v týlu.
„Zastavit, stát!“ rozkazuje americký generál George S. Patton (1885–1945) svým mužům po osvobození západu Čech. Dál už podle demarkační linie, ujednané se Sověty, nesmí ani krok.
Americké jednotky se v tu chvíli nachází jen asi 35 kilometrů od jihočeské obce Tušť. Do vsi na Vitorazsku namísto nich o pár dní později (8. května 1945) vpochodují jednotky II. ukrajinského frontu Rudé armády.
Boje v okolí sice pokračují ještě přes týden, v Tušti už se ale správy ujímají místní obyvatelé, samozřejmě ti, kteří se hlásili k české národnosti.
Okamžitě se též utvoří polovojenské gardy, které za dohledu Rudé armády začnou provádět represe proti zdejším „cizákům“. Obyvatelé, kteří se za války přihlásili k německé národnosti, dostávají strach a někteří ze zoufalství sáhnou k sebevraždě.
Hledají se viníci
Hlavním iniciátorem stíhání Němců na Vitorazsku se stane bývalý pracovník na železnici a člen komunistické strany, Václav Maxa. Tento tušťský rodák strávil tři roky v koncentračním táboře Terezín.
Po návratu domů se okamžitě stane vlivným členem okresního Národního výboru v Třeboni a vehementně na výbory tlačí, aby sestavovaly jmenné seznamy občanů, kteří se dopustili „národní zrady“.
O tom, že podle spisů českobudějovické stanice gestapa se zde za celou dobu války nevyskytl jediný udavač či agent, nemá ponětí.
Netrvá to dlouho a ve spolupráci s partyzánským oddílem plukovníka Vladimíra Hobzy (1982–?) dojde k odsunu možná až 5 tisíc lidí z Vitorazska. Ne vždy jde ale jen o vyhnání za hranice…
Soudní divadlo
„Už dost, dost. Přiznávám se, k čemu jen chcete,“ sténá v bolestech muž a jeho trýznitel do něj konečně přestává bít železnou tyčí. Své doznání pak stvrdí podpisem stručného prohlášení, v němž se přiznává ke zradě republiky a uznává, že si zasluhuje smrt.
Maxa věří, že mučením vynucená přiznání budou jeho trumfem během lidového soudu, který v obci svolává na večer 24. května. K jeho rozčarování se ale většina ze zasedajících soudců proti vzneseným obviněním postaví.
Pak ale podle jednoho z nich „Maxa bouchl do stolu a hlasitě ostatním vyhrožoval, že kdo se záměrem občany popravit nesouhlasí, půjde s nimi“. Zastrašení funguje a životy 14 tušťských obyvatel jsou tímto zpečetěny.
Sami si kopou hrob
Už je skoro půlnoc, když ze sklepa místní školy vychází průvod lidí svázaných jedním provazem. Někteří sotva jdou, jak jsou dobití od nelidského mučení. Jejich věznitelé je dovedou až k jámě na okraji vsi.
Vykopali ji místní děti, kterým řekli, že tam budou střílet koně. Žádní koně. Odsouzeným rozdají lopaty, aby svůj hrob ještě více vyhloubili.
Pak je rozestaví kolem jámy a místní občan František Říha mladší samopalem začne střílet jednoho po druhém do hlavy. Při každém stisknutí kohoutku svou oběť navíc skopne do díry.
Nemíří ale přesně a někteří popravení se ještě když je zasypávají derou z posledních sil z jámy. Na takové čekají rány lopatou či rýčem.
Kulka za rodinné spory
Poslední obětí se stane 36letá Olga Vlčková. Na ni Říha během popravy řve, že to má za to, že se hádala se svým otcem.
Až dosud ostatní popravě pouze přihlížejí, v případě Vlčkové však Hobzovy partyzáni ucítí šanci na to si také zastřílet a zatímco Říha ženě míří na týl, ozbrojenci jí, podle pozdější exhumace, rozstřílí pánev.
Mezi mrtvými skončí i německý starosta Leopold Hofhansl, který nejenom, že nikoho neudal, ale dokonce prý „některá udání stopil a zabránil perzekuci spoluobčanů“. Po popravených zbude 10 vdov a 20 sirotků.
Partyzáni z Tuště vyženou dalších 120 lidí. Jejich domy pak ozbrojenci vyrabují a všechno cenné si odvezou. Opuštěný nemovitý majetek připadne Čechům, kteří v obci zůstali, včetně těch, kteří mají na rukou krev předchozích vlastníků.
